Byly doby, kdy Švédové hráli důstojnou úlohu v nejvyšších patrech jednotlivých Grand Prix a také vítězili, ale dvojnásobnou tragédií dvojice Peterson-Nilsson jako by se žlutomodré barvy ocitly v nějaké klatbě. Stefan Johansson nevyužil své velké šance a pak už severská země padla za svého východního souseda – jako v hokeji začali přebírat otěže Finové.

Pokud dnes řeknete jméno Gunnar Nilsson, zbystří jen opravdoví fanoušci. Věčně, i když tak trochu stydlivě usměvavý „Viking“ měl do jisté míry smůlu, že svůj krátký závodní život v F1 prožil ve stínu Ronnie Petersona, na druhou stranu i jisté štěstí, že jeho slavnější krajan v těch letech zrovna neměl bůhvíjaké výsledky. Svou bezprostředností a zdánlivou zranitelností si podmanil mnoho lidí nejen v paddocku, ale i mimo dění ,šíleně rychlých kol‘, možná i proto byl jeho osud v své době široce (a bohužel často nepřesně) interpretován.

Maminčin ,mazánek‘

Dětství a dospívání budoucí hvězdy F1 bylo značně rozevláté: jeho otec byl v rodné oblasti váženým stavebním podnikatelem (dnes bychom řekli developerem) a jeho druhý syn měl pokračovat v rodinné tradici. Jenže Gunnar záhy projevil dobrodružnou a toulavou krev. Ocitl se dokonce na postu radarového důstojníka na ponorce švédského námořnictva, poté se rozhodl získat titul a po čtyřech letech studia Stockholm University se mohl pyšnit inženýrským diplomem. V té době už nežil jeho otec, jenž tragicky zahynul. To bezesporu ovlivnilo jeho vztah k matce, ovšem vzájemně. Pro něj byla vždy na prvním místě, ona ho zase podporovala při jeho vášni, k níž Nilsson dospěl poměrně pozdě.

Pokud se počítalo, že naváže na otcovu profesi, ta ho bavila pouhých osm měsíců; pak převládlo odhodlání postavit se na vlastní nohy. Jako podnikatel založil se společníkem Danem Molimem spediční firmu, v níž dle jistých zpráv Gunnar dokonce některé vozy řídil. To už ho ale šimralo pokušení jiných vozů – závodních a jim Gunnar, mající před očima kariéry Petersona a Wisella, zkrátka neodolal.

Příliš starý pro závody?

Zpočátku se zdálo, že vedle pozice ctihodného majitele firmy bude jen tak nezávazně dovádět v domácích závodech. Tento stav trval až do roku 1972, kdy za vydatného finančního přispění matky koupil vůz formule Vee a začal sbírat zkušenosti i mimo Švédsko. Měl však dva nedostatky – bylo mu šestadvacet a příroda na něm co do postavy neskrblila. Rozhodující pro něj byl rok 1973, kdy v týmu Ecurie Bonnier proháněl Lolu T252 a jeho mentorem se stal zkušený krajan Freddy Kottulinsky. Záhy ale pochopil, že pokud chce opravdu něco dokázat, musí se posunout výš. Jeho výsledky přesvědčily tým Västkust-Stugan a díky jeho podpoře se dostal do F3. Zkusil si i jeden nemistrovský závod F2 na Norisringu a překvapivě skončil čtvrtý. Jak ale sám podotkl, soupeřů nebylo mnoho a většina ochotně odpadla, aby se dostal do popředí…

Nilssonův závodní projev byl zajímavý – buď dosáhl velmi dobrého výsledku, nebo auto totálně rozmlátil. Peníze na náhradu škod získával díky svému charismatu a faktu, že mu nic nešlo odmítnout: většinou poslal nějakého člena týmu nebo přítele za maminkou s prosbou o peníze. Paní Nilsson dotyčnému vynadala i za syna, ale peníze poskytla.

Gunnar před rokem 1975 dostal ,lano‘ od Maxe Mosleye; vyhrál úvodní závod F3 v Thruxtonu a jeho dobré výsledky přitáhly Teda Moora – jeho společnost Rapid Movements Ltd. si Gunnara „pronajala“ pro závody Formule Atlantic. Dvakrát si také odskočil do F2, ale bez valných výsledků. Mrzet ho to nemuselo, protože v britském šampionátu F3 na Marchu 753 porazil své největší soupeře, Brazilce Ribeira a Američana Sullivana, a v Atlanticu jeho Chevron nestačil jen na Toma Brise s Modusem. Výsledek? Pozvání na podzimní test F1 od Franka Williamse na trati v Goodwoodu.

Švédská šaráda

Pro rok 1976 počítal Nilsson s F2 v barvách Marchu, ale záhy se začaly hýbat pověstné ,škatule’. Ronnie Peterson, dlouhodobě nespokojený u Lotusu, kde navíc panovaly finanční problémy, hodlal stáj černozlatých ořů opustit – nejbystřeji zareagoval Max Mosley a svůj zájem umocnil faktem, že by Chapmanovi jako náhradu přenechal právě Nilssona. Nebyl by to ale všemi mastmi mazaný šéf Marchu, aby na věci trochu nevydělal – upravil kontrakt tak, aby měl Gunnar možnost odmítnout, anebo licitovat. Švéd zvolil druhou možnost, byť Colina trochu podusil, sám ale byl na vrcholu blaha a dokonce prohlásil: „Nový Lotus 77 je skvělé auto, vsadím se, že v něm získám body dříve než Ronnie na Marchu.“

K tomu došlo v kontroverzním závodě ve Španělsku, kde se vylučovalo a poté opět vracelo pořadí. Gunnar tak byl chvíli druhý, ale i tak třetí místo bylo obrovským překvapením. To už se konečně ustálila stabilní dvojice Andretti-Nilsson a „Gunny“ se mohl od svého o osm let staršího kolegy učit. Mezi jeho památné závody patřilo Rakousko, kde svedl tvrdý boj s Laffitem o stupně vítězů, ale také nepříjemná havárie v domácí GP Švédska přímo před očima královské rodiny. Nakonec vybojoval o jeden bod více, než jeho slavnější krajan na Marchu.

Osud si vybral číslo 6

V roce 1977 si Lotus ponechal osvědčenou dvojici a Nilsson absolvoval skvělou první polovinu šampionátu. Jeho nejkrásnější den nastal při Grand Prix Belgie, kdy mu paradoxně pomohl defekt centrální matice – po úvodním dešti zajel na osychající trati do boxů dříve a mohl tak v bitvě o vedení pokořit Niki Laudu. Andretti vypadl krátce po startu kvůli kolizi s Watsonem, takže celá stáj držela palce Nilssonovi. Když po závodě nováček mezi vítězi hostil kdekoho na potkání, dokonce jeho kolegové špičkovali, že toho musejí využít, protože Nilsson byl znám jako šetřílek.

Od GP Velké Británie však štěstí startovní vůz s číslem 6 opustilo. Sedm odstoupení v řadě, kdy asi nejvíc ho mrzela kolize s Reutemannem v Holandsku, kde měl na dosah potenciální stupně vítězů, zhoršilo nejen jeho náladu, ale i vztah s Chapmanem. Navíc Gunnarovi bylo jasné, že vedle Andrettiho bude mít podstatně menší šance. A že točit volantem dokáže, předvedl v V. ročníku IROC (Mezinárodní závody šampionů), kde na identickém voze Camaro dojel třikrát v TOP6 a tím se kvalifikoval na velké finále na začátku roku 1978.

Bohužel v závěru sezóny 1977 začal mít Nilsson stále větší problémy. Spouštěla se mu krev z nosu, trpěl bolestmi hlavy a krku (původně si myslel, že za ně může špatný model přilby), ale nejvíc ho trápily problémy v rozkroku – kvůli nim si dokonce nenechával řádně utahovat bezpečnostní pásy v dolní části těla. Bohužel tehdy bylo všechno podstatně horší, lékařské poznatky se s dnešními nedaly srovnat, takže když se konečně Nilsson dostal k vyšetření na CT, byla mu diagnostikována rakovina varlat. Pro veřejnost se jednalo o problémy s hepatitidou a tisk proto spekuloval – například naše časopisy psaly o rakovině žaludku…

Ať po mě něco zůstane…

Nilsson ve snaze dokázat, že je rovnocenným závodníkem, podepsal smlouvu s ,pirátským‘ týmem Arrows, ale už se v něm nikdy nesvezl. Místo testů absolvoval lékařské zákroky, únavné chemoterapie, ale jak později uvedl jeden z předních britských novinářů Chris Witty, doktoři byli pesimističtí. Gunnar zhubl na 47 kg, později se dokázal opět ,vypracovat‘ aspoň na 62 kg, ale nesmírně trpěl. V polovině sezóny si vymohl návštěvu Grand Prix Velké Británie a bez obalu mluvil o tom, že konec je blíž, než by si přál a ostatní mysleli. „Znám své tělo a není to dobré. Nezvládnu to, tak si chci tohle léto užít, jak to jenom půjde.“ Witty ve svých vzpomínkách uvádí, že třicet let po Gunnarově smrti už by si moderní lékařská věda s jeho onemocněním dokázala poradit.

Ještě před svým skonem se rozhodl založit nadaci na boj proti rakovině: dostala jméno Gunnar Nilsson Cancer Fund a využíval svého věhlasu nejen k příspěvkům, ale také publicitě. Proto se u jeho lůžka vystřídali Ingemar Stenmark, Björn Borg, skupina ABBA, jeho dávní soupeři a přátelé Alex Ribeiro a Danny Sullivan, Mario Andretti a Ronnie Peterson, jenž s ním dokonce laškoval na téma, kdo koho častěji vytlačil z trati.

Gunnar věděl, že jeho čas se blíží, metastáze se rozšířily do lymfatických uzlin, ale asi největší ránu pro něj znamenal nesmyslný skon Ronnie Petersona. Navzdory obrovským bolestem se zúčastnil jeho pohřbu, ale byl tak zesláblý, že mohl pouze kráčet za rakví, ačkoliv chtěl být původně jedním z těch, kteří ji ponesou. Po pěti týdech, měsíc před třicátými narozeninami, vydechl v londýnské Charing Cross naposledy.

Nesmrtelný odkaz

Nilssonova slova padla na úrodnou půdu a na konto speciálního oddělení, kde trávil poslední dny svého života, se scházely finanční prostředky. Bývalý člen Beatles George Harrison připravil speciální vydání svého singlu Faster a sám v neděli 3. června 1979 usedl na trati v Donningtonu do letitého Lotusu 18, aby v exhibičním klání po boku Stewarta, Phila Hilla, Watsona a Hunta obkroužil exhibičních deset kol. Ostatní piloti F1 uspořádali tenisová klání a svým způsobem přispěl i Bernie Ecclestone – když mu nevyšla Grand Prix Itálie v Imole, uspořádal tu aspoň nemistrovský závod, přičemž část výnosu šla na konto Nilssonovy nadace. Po roce mohl zástupce oddělení za přítomnosti čestných hostů, mezi nimiž byli například James Hunt a Barbro Peterson, že se příspěvky přiblížily jednomu milionu liber. Celkově pak Gunnar Nilsson Cancer Fund získala díky benefičním akcím kolem pěti milionu liber.

Nikdo už nedokáže zodpovědět otázku, zda by Nilsson udržel svou solidní formu. Koneckonců do F1 přišel ve 28 letech, tedy v době, kdy ji dnes spíš piloti opouštějí. Zůstal však symbolem jisté lidskosti, dobré nálady a odhodlání. Proto bychom na něj nikdy neměli zapomenout.