Ačkoliv to po úspěchu vypadalo docela jinak, Jody Scheckter se po prvním roce u Wolfu ocitl na určitém zcestí. Překvapilo ho především svérázné pojetí šéfa týmu, jehož nálady a záliby se měnily jako noc a den. Prozatím ale ještě nedospěl čas do bodu udělat nejdůležitější změnu.

III. Vrchol a dno kousek od sebe

Walter Wolf po mnoha letech přiznal, že vstup do F1 a provozování vlastního týmu nebylo ničím jiným, než chvilkovým impulsem a snahou po rychlém úspěchu. Když se nedostavil okamžitě, zájem rychle opadl. Jak už jsme v předchozí části naznačili, měl Wolf vypracovaný seznam „ideálních pilotů“. Když z něj ulovil pouze Schecktera – a nutno podotknout, že rozhodně nezklamal – a ostatní na jeho velkorysé nabídky nereagovali, opět se přesunul do jakési letargie. Do jisté míry si vyčítal, že neulovil Gillese Villeneuva (rozhovor jsme přinesli zde), protože jinak by byl ochoten rozšířit tým na dvě místa. Ovšem v daném interview si poněkud popletl dobu – Gillese nekontaktoval po Scheckterově odchodu…

Bouda pro psa ve Fioranu

Rok 1978 už byl plně ovlivněn provedením vozů à la wing-car. Všeobecně se za průkopníka tohoto řešení považuje Lotus 79, ale pravda je taková, že už od typu 77 přes následující 78 Champan tuto myšlenku rozvíjel. Bylo jasné, že Wolf čeká něco podobného, ovšem po víceméně drobných úpravách typu WR1 do dalších tří variant přišla na světlo světa WR 5, která se velmi záhy kvůli svým hranatým tvarům dočkala ocenění „bouda pro psa“. Jodymu utekl začátek sezóny, na oné ,psí boudě’ se svezl poprvé až v tréninku na GP Monaca a nijak nehýřil nadšením.

Wolf se před nasazením nechal slyšet, že Scheckter otestoval „pětku“ i na trati ve Fioranu. Když byl dotázán, jak se mu povedlo dohodnout se s commendatorem, suše opáčil, že si test vyjednal přímo se šéfem FIATu Giannim Agnellim a Ferrari do toho neměl co mluvit. Problém na jeho tvrzení byl ten, že FIAT byl v té době pouze podílníkem stáje F1 (celou značku Ferrari odkoupil až v roce 1988, v roce Enzovy smrti) a automobilka a tím méně Agnelli stěží měli právo rozhodovat, kdo bude jezdit na Ferrariho privátním pozemku. Pravda je taková, že už tehdy Ferrari projevoval o Schecktera mimořádný zájem a proto svolil k testu Wolfu WR 5; mohl svého adepta na sedačku v roce 1979 ideálním způsobem posoudit.

Trápení bez zájmu

„Wolf WR5 nebyl vůbec dobrý. Měl to být wing-car, ale opravdu nefungoval. Myslím, že jsem udělal jeden nebo dva dobré výsledky, ale jinak nic. Rok předtím jsem měl vyhrát šampionát. Ale nikdy jsem si nemyslel: Chci být mistrem.“ Scheckter bojoval na téměř ztracené frontě. K bodům se dostal až v Monacu a další výsledky byly spíš závislé na tom, zda měly týmy Lotus nebo Ferrari nějaké problémy. Navíc se začala projevovat určitá nespolehlivost – Jody ze šestnácti závodů nedokončil téměř polovinu. Žádné vítězství, pouze čtyři stupně vítězů a jakkoli se Wolf tvářil v závěrečném závodě v Montrealu jako sedm sluncí na orbitu (závod vyhrál „jeho objev“ Kanaďan Villeneuve a Jody byl druhý), bylo v té době jasno.

Schckter si stěžoval, že se jeho šéf víc věnoval nahánění Hunta, protože Jihoafričan v polovině naznačil, že má nabídku od Ferrari. Nebyla to ještě docela upečená věc, proto také oddaloval podpis dalšího kontraktu s Wolfem, protože Reutemann měl v Maranellu opci na rok 1979. Argentinec však byl „mistrem špatných rozhodnutí“ – tušil větší potenciál v Lotusu a tak Enzo Ferrarimu při předložení smlouvy řekl, že na ni nereflektuje. Rozlítil tím italského patriarchu, že okamžitě roztrhal ručně psanou smlouvu…

Jody tak měl další postup nalinkovaný – v závěru proto mohl jet už bez zásadního tlaku, co s ním bude dál. Navíc Andretti po zisku titulu poněkud odpadl, Brabhamy se netěšily bůhvíjaké formě, takže za Ferrari měl šanci na vylepšení celkové nevýrazného roku. Bodově se nedostal ani na polovinu toho, kolik získal v roce předchozím a z postu vicemistra se propadl až na sedmé místo.

Šampion

Bude to znít podivně, ale ,tifosi’ ze Scheckterova příchodu nijak nadšeni nebyli. Jezdil zarputile, také se tak choval a mnozí odhadovali, že s rozverným Villeneuvem si zkrátka nesednou, což povede k napjaté situaci v týmu. Navíc Forghieri pečlivě budoval nový typ T4 s prvky wing-caru, ovšem s ohledem na plochý dvanáctiválec čelil jistým technickým omezením. Zatímco jiné týmy (Ligier, Tyrrell, Brabham) si pospíšily, Jody mohl s novinkou počítat nejdřív na domácí půdě. A někdy mohou dva závody hrát zásadní roli.

Známé přísloví říká „první vyhrání z kapsy vyhání“. Co ale říci, když Scheckter první závod vůbec nejel? Po startu v Argentině do něj v zatáčce Esse del Ciervo lehce ťukl Watson a do točícího se Ferrari poté narazil Arnoux. K opakovanému startu byl Scheckter připraven nastoupit, ale prof. Sidu Watkinsovi se nelíbí jeho vymknuté zápěstí a do závodu ho nepustil. V Brazílii musí tým Ferrari konstatovat, že nestačí na Ligier, Lotus a Tyrrell, na druhou stranu už je pro následující závod dokončena dlouho očekávaná T4.

Jenže v Kyalami objevuje nový a možná nečekaný soupeř – Renault. Gilles a Jody nakonec ale bojují jenom spolu – v závodě provázeném zpočátku deštěm vyzní duel lépe pro Kanaďana, protože vhodně načasoval výměny pneumatik. Když pak v Long Beach skončí Jody za týmovým kolegou podruhé, zdá se, že adept na titul je jasný. Navíc se po čtyřech závodech opět „probudil“ Ligier. Rozhodující pro šampionát jsou další tři závody – Villeneuve neboduje ani v jednom a Jody vítězí s Belgii a Monacu, třebaže tam ho dokázal patřičně prohnat Regazzoni v „arabském zázraku“ – Williams tu nastoupil svou jedinečnou, jen opožděnou cestu.

Další závody jsou ze strany Schecktera takovou jízdou na jistotu, i když ani ta se mu občas nevyplatí. V GP Rakouska se nechal v posledním kole překvapit dalším uchazečem o titul Laffitem, jenž v nájezdu do šikany po startu více riskoval. Ani Gilles však nemá oslnivou formu a body soupeřům spolehlivě „kradou“ Williamsy, které doplácejí na špatnou první polovinu sezóny. Zásadní krok k titulu pak udělá Scheckter v Holandsku, kde Villeneuve doplatí na hazard s pneumatikami, a druhým místem má korunu krále F1 na dosah. To také potvrdí GP Itálie – Ferrari nechce dopustit jakékoli komplikace, proto padne jasný příkaz: Gilles bude Jodymu krýt záda. Kanaďan možná trochu provokativně doslova sedí Jihoafričanovi na „kufru“, ale ctí týmovou režii. Onoho 9. září 1979 se Jody Scheckter stává šestnáctým šampionem v historii F1, ale prvním z černého kontinentu. „Monza byla vrcholem. Úleva, když jsem vyhrál mistrovství, sakra, snažil jsem se o to sedm let! V prvním roce s Tyrrellem jsem mohl také vyhrát – po Monze jsem měl stejně bodů jako Emmo a Clay – ale vědomí, že to dokážu, trvalo až do roku 1979. Teď už to byla úleva, nic jiného,“ nechal se slyšet novopečený mistr.

Pošramocená pověst

Pokud pilot opravdu nehodlá dokázat, že titul nebyl jen shodou okolností, nýbrž déletrvající formy, měl by asi kariéru ukončit. Scheckter prý tuhle alternativu zvažoval, ale měl uzavřený dvouletý kontrakt a nechtěl ho porušit, pak údajně nehodlal zklamat fanoušky Ferrari, že by utekl dříve než měl. Je to diskutabilní. Průzkumy ukázaly, že i když Jody získal titul, stále se větší oblibě těšil Villeneuve. Je tedy určitě chvályhodné, že si pilot hodlal splnit své povinnosti, ale na druhou stranu bylo až příliš brzy evidentní, že už nemá zájem o cokoli usilovat. Clay Regazzoni dokonce velmi tvrdě jeho přístup zhodnotil: „Vůbec nebojoval. Já být na místě commendatoreho, tak bych mu ukázal, jak se přidává plyn!“

Jedni tvrdí, že příčinou bylo směřování veškerého úsilí na vývoj vozu pro turbomotor a tudíž T5, poslední typ s plochým dvanáctiválcem, byl jen trpěným nouzovým řešením; druzí pak poukazují, že i s mizerným autem jezdil Villeneuve podstatně rychleji. Byly tu však i další aspekty – Jody se s manželkou Pamelou stali rodiči prvorozeného syna Tobyho a ono pravidlo: „S každým dítětem je pilot o vteřinu pomalejší“ tady platilo do důsledku. Scheckter se do bodované šestky dostal jednou jedinkrát, v chaotické GP USA (Long Beach); v druhé polovině dokonce vážně bojoval o to, aby se vůbec kvalifikoval. V předposledním závodě nedokázal ani to, a když došlo k úvodní hromadné havárii, po níž do závodu nenastoupil Mike Thackwell (poskytl svůj vůz Jarierovi), Jody ani nevyužil možnosti se postavit na start jako náhradník. Tím si proti sobě poštval ,tifosi’ se vší parádou a tisk se vyžíval v otázkách, zda se vůbec někdy nějaký pilot Ferrari do závodu nekvalifikoval (pro pořádek, stalo se tak v roce 1971 v Monacu, jenže Andretti v prvním tréninku zničil motor a skončil bez času, v posledním pak pršelo, takže logicky vypadl ze hry).

Podnikatel

Pikantní je, že Scheckter se dál v F1 držel, i když z ní tak neslavně vystoupil. V roce 1981 ještě zastával post prezidenta Asociace pilotů GPDA, ale i toho působení bylo hodnoceno jako – rozpačité. Neměl prý patřičný důraz a rozhodnost, navíc už byl mimo aktivní dění, proto přenechal svůj post Didieru Pironimu, v čemž byl jistý kus symboliky, protože Francouz ho nahradil u Ferrari. Pak o něm nebylo nějaký čas slyšet, pokud považujeme za přínosné zprávy o podílu na běžné dopravní nehodě, po níž se údajně pokoušel problémy vyřešit pěstní domluvou…

Na otázku, co bude dělat dále, Scheckter neměl jednoznačnou odpověď, nicméně jisto měl v jednom: „Do Jižní Afriky už se nevrátím, nemám tam co pohledávat; doma se cítím v Anglii, kam jsem přijel jako dvacetiletý na začátku své kariéry.“ Rok po ukončení aktivního závodění působil u CBS Sports jako reportér, příležitostně komentoval závody pro ABC Wide World of Sports nebo britskou ITV.

Hlavním jeho zájmem se stal podnik FATS (Fire Arms Training System) – vyráběly se zde zbraňové simulátory pro výcvik ostřelovačů. Jak se k této činnosti bývalý šampion vůbec dostal? „Bydlel jsem v Monacu, jednoho dne zašel ke kamarádovi na večeři a viděl časopis, kde nějaký chlápek ostře nabitou zbraní střílel na papírovou obrazovku. Napadlo mě »Páni, to je dobrý nápad« – můj přítel tu společnost znal. Měl podniky v Americe a po průzkumu mi sdělil, že orgány činné v trestním řízení by takový simulátor potřebovaly. Tak jsem zajistil technika, s nímž jsme vypracovali prototyp s použitím laseru (místo papíru) a nechal si vše schválit až v FBI. Seznámil jsem se s konzultanty v experimentálním oddělení Lockheedu a pak jsem v Atlantě založil FATS Inc.“

Že se jednalo o velmi úspěšnou akvizici naznačil i fakt, že od roku 1984 do začátku 90. let zásobovala svými produkty 30 zemí – jak pro armádu, tak policii a bezpečnostní organizace – Jody si po jejím prodeji přišel odhadem na 100 milionů $. Poté učinil kotrmelec do protipohybu – v roce 1990 zakoupil v Overtonu (hrabství Hampshire) pozemek o přibližné rozloze 1000 hektarů a stal se z něj – biodynamický farmář. Produkty své farmy Laverstroke Park Farm nabízel v různých pořadech včetně BBC Escape to The Country buvolí mozzarelu, speciální zmrzlinu a biodynamické šumivé víno. „Domníval jsem se, že jsem hodně chytrý, postavil pět továren a založil osm společností, aby vyráběly nejchutnější a nejzdravější jídlo, bez kompromisu. Jenže ho musíte dělat cenově dostupné. Pokud jsem se v něčem poučil, nelze jídlem vydělávat peníze, pokud nemáte odbyt. Ani moje marketingová a prodejní stránka nebyla silná. Po zkušenostech z F1 jsem vyvíjel produkty hodně rychle, ale jejich uvedení na trh byla pravděpodobně moje slabá stránka,“ popisuje Scheckter postup, jenž v roce 2013 málem skončil krachem. Proto si odložil odchod do důchodu a farmu udržel při životě, i když produkce mléčných výrobků a chov bizonů byly v roce 2024 ukončeny…

Vzpomínky

Jody Scheckter má se dvěma manželkami šest dětí a jeho synové Toby a Tomas se také pokoušeli o závodní kariéru, Tomas dokonce jezdil s jediným českým zástupcem v F1 Tomášem Engem v F3000 (tým IRL Racing) a hlavní část kariéry strávil v zámoří v Indy Car Series. Ovšem s výjimkou nižších formulí se ve světě motorsportu výrazně neprosadili.

Kromě účasti v mnoha dokumentech týkajících se F1 se také občas vrátí na „místo činu“ – v roce 2004 se objevil ve voze Ferrari v Kyalami na charitativní akci, v rámci GP Bahrajnu (14. 3. 2010) a o rok později (26. 9. 2011) se zúčastnil setkání mistrů světa tamtéž. Asi největší ohlas měla návštěva Autodromo di Monza – ve čtvrtek 5. září 2019 povečeřel se svými někdejšími mechaniky a jejich rodinami, o den později se – jak jinak – předvedl v ikonickém Ferrari T4 přímo na okruhu. Vzpomněl tak s odstupem tří dnů 40. výročí svého mistrovského titulu. Při té příležitosti odpověděl na často kladenou otázku, jak vnímá současný svět F1: „Teď je F1 úplně jiná. Za nás bylo méně pravidel pro jednotlivce, což bylo mnohem lepší. Ovšem také poněkud nebezpečnější. Dost toho bylo jiného, ale svět jde dál. Nelíbí se mi, když jsou piloti diskvalifikováni za porušování traťových limitů. Měly by se místo pravidel přidat další obrubníky, to by neměl být problém. V Monacu s tím potíže nejsou. Ovšem pokud bych si mohl vybrat, raději bych jezdil zase ve své době. Nemyslím si ani, že bych skončil příliš brzo, spíš si říkám: »Jak jsem mohl jezdit tak dlouho?« Teď jsem farmář, ale tahle akce je pro mě opravdu hodně speciální – všechen ten povyk kolem je pro mě skutečné privilegium,“ nechal se slyšet bývalý šampion.

Je jediným mistrem světa F1, pocházejícím z afrického kontinentu, současně je také osamělým automobilovým závodníkem, jemuž se dostalo cti být uveden do Mezinárodní židovské sportovní síně slávy. Stalo se tak v roce 1983.

Přátelé čtenáři, uzavřel se příběh Jody Davida Schecktera, jenž by určitě vydal na zajímavou knihu. Můj dotaz zní, zda u podobných pilotů se vám bude více líbit formát životopisu rozděleného na dva až tři díly, nebo delší materiál pohromadě. Děkuji za vaše názory.