Pohlédneme-li na seznam šampionů královny motoristického sportu, nalezneme 34 mistrů ze čtyř kontinentů. Někoho možná překvapí, že největší a nejlidnatější světadíl svého zástupce dosud nemá. Naproti tomu poněkud přehlížená Afrika je v tomto směru o malý krůček napřed, třebaže jí F1 hojnou dobu míjí.

Třetí největší kontinent má na svém území 55 států, ale do formule 1 zasáhly v podstatě jen tři. Ve dvou z nich se konaly závody, opět dva měly ve startovním poli své zástupce. Málokoho asi překvapí, že tím největším reprezentantem byla Jihoafrická republika, ale svůj význam v historii motoristického sportu stejně jako ve filmovém světě měla marocká Casablanca. Přes třicet let už ale černý kontinent mistrovské závody Grand Prix nepřivítal a svého zástupce mezi piloty nemá ještě déle.

Titul se smrtí v zádech

Motorsport v Africe se rozvíjel od poloviny 30. let, ale byl spíše doménou přistěhovalců. Pokud však organizátoři F1 chtěli mít skutečně „světový“ šampionát, mělo by se jet na všech pěti kontinentech. K téhle variantě ovšem za 76 ročníků došlo jen dvakrát. Nicméně v roce 1958 se monoposty objevují na okruhu Ain-Diab Circuit – což nebylo nic jiného, než několik propojených bulvárů na okraji slavné Casablancy. Završil se tu nejen boj o titul ve zmíněné sezóně, ale také zde havaroval pilot stáje Vanwall, Brit Stuart Nigel Lewis-Evans. Nehoda nebyla vážná, ale zmatený pilot v šoku utekl od vozu, přičemž jeho overal stále více hořel. Než byl „lapen“ a plameny uhašeny, utrpěl natolik těžké popáleniny, že šest dní po závodě skonal. Čerstvý mistr světa Mike Hawthorn, jenž se už předtím těžko vyrovnával se smrtí krajana Petera Collinse, po Stuartově smrti definitivně ukončil svou závodní kariéru. Stejně tak Guy Anthony „Tony“ Vanderwell, majitel stáje Vanwall, učinil rázné rozhodnutí a tým po Lewis-Evansově tragédii rozpustil, třebaže se právě stal vůbec prvním držitelem nově vzniklého Poháru konstruktérů (k němuž Stuart nemalou měrou přispěl).

Ojedinělý úkaz

Pro někoho bude znít další informace možná neuvěřitelně, ale v letech 1961-1975 se jezdily hned dva šampionáty F1. Jihoafrická republika se stala odbytištěm pro vyřazené vozy F1 plus několik domácích konstrukcí. Bohatí majitelé týmů ,efjedničky’ odkoupili, jezdilo se na okruzích JAR a drtivou převahu měli domácí piloti. Mnozí z nich také zamířili v rámci mistrovské Grand Prix Jižní Afriky (poprvé v roce 1962) zkoušeli proniknout při epizodním pokusu mezi stálice F1. První tři Velké ceny „černého kontinentu“ v letech 1962-1965 (nejelo se v roce 1964) se konaly na Prince Circuit v East Londonu na břehu Indického oceánu – problémy tu byly stejné jako v holandském Zandvoortu: především všudypřítomný písek, neboť okruh ležel uprostřed dun.

Ve stejné době, kdy se poprvé jela Grand Prix JAR byla nedaleko Johannesburgu otevřena nová trať jménem Kyalami (název pochází z termínu Khaya lami, což v domorodém jazyce znamená „Mým domovem je Zulu“), mající podstatně lepší kritéria. Zvláštností bylo její umístění do poměrně velké nadmořské výšky (1500 m) a také známý ranč, oblíbené útočiště squadry pilotů F1. Sem se od roku 1966 přesunul i závod oficiálního mistrovství F1 a stal se přehlídkou všech vítězů jihoafrického mistrovství F1. To po počátečním nadšení začalo bojovat s nedostatkem vozů a diváků. První problém byl na sklonku 60. let vyřešen doplněním o vozy F5000 a F2, ale narůstající nezájem nakonec vedl k ukončení celé série a nahrazením podstatně levnější Formulí Atlantic.

Máme svého mistra světa

Piloti do uzavřené společnosti většinou volili domácí trati a jejich znalost jim umožnila dosáhnout několika překvapivých výsledků. Předpokládáme, že většinu Jihoafričanů představíme v naší Galerii, takže jen telegraficky můžeme uvést, že mezi nejvýraznější jména patří Dave Charlton, John Love, Tony Maggs a především bratři Scheckterové. Pouze tři posledně jmenovaní měli smlouvy s nějakým týmem na celou sezónu a Jody Scheckter (jehož profil přineseme velmi brzy) završil svůj talent a úsilí ziskem mistrovského titulu v roce 1979 v barvách Ferrari. Ovšem on sám s ohledem na přetrvávající problém apartheidu ve své vlasti se k ní svým způsobem odmítal hlásit. Navíc byl docela symbolicky posledním nejen Jihoafričanem (těch se v F1 objevilo celkem pětadvacet, ale jen 17 má na svém kontě aspoň jeden start a jen čtyři absolvovali pět a více GP). Zmínku ale zanechejme i o zmíněném Johnu Love – jeho domovinou byla Rhodésie a s devíti závody se řadí k oné skupině privilegovaných.

Smutný osud Kyalami

Okruh proslulý zatáčkami Crownthorne, Clubhouse, Jukskei Sweep, Leeukop či Sunset Band provázelo určité prokletí a jako by si zasedlo na značku Shadow. V předzávodních testech 1974 tu smrtelně havaroval Američan Peter Revson, o tři roky později při jedné z nejbizarnějších nehod v historii F1 zahynul Tom Pryce, jemuž po srážce s traťovým komisařem zlomil vaz hasicí přístroj. Namále měl v sezóně 1984 Ital Piercarlo Ghinzani, jenž v nedělním zahřívacím tréninku zdemoloval svou Osellu v Jukskei a nebýt pohotového zásahu tří členů traťové hlídky, nejspíš by uhořel. Pořadatelé také čelili stále větším finančním potížím – mimochodem v roce 1977 se vůbec nemuselo jet, protože do poslední chvíle nebylo jisté, zda se podaří seznat dostatečnou částku.

V roce 1981 byl zdejší závod kvůli napětí mezi FISA a FOCA změněn na nemistrovský (ovšem až poté, co ho piloti absolvovali) a mnozí fanoušci mají v paměti i stávku pilotů o rok později, kdy svorně „prchli“ z dějiště Grand Prix a odmítali startovat, pokud nebude upraveno pochybné znění podmínek v závodní superlicenci. Poslední závod na „staré“ trati se jel za „zavřenými dveřmi“, protože svět stále více odsuzoval politiku apartheidu. Například vlády Austrálie a Francie doporučily týmům a pilotům start odmítnout, k nim se přidalo hned několik významných sponzorů a televizních společností, jež odmítly Grand Prix přenášet. Renault a Ligier skutečně nestartovaly – u francouzských pilotů to nebylo pravidlem – a Alan Jones, jehož tým musel kvůli odporu mecenáše změnit název, byl „náhle stižen silnou chřipkou“. Zatímco šéf FISA, Francouz Jean-Maria Balestre, vehementně konání závodu na černém kontinentu obhajoval. Bernie Ecclestone pak tvrdil, že by závod byl ochoten odvolat – ovšem jen kvůli ztrátě zisků z důvodu absence největších sponzorů.

Naděje umírá poslední

Po tomto extempore se Afrika s F1 rozloučila na dlouhých šest let. Když na počátku 90. let začaly politické změny, byl zrušen zákaz politické strany ANC (Africký národní kongres) a propuštěn Nelson Mandela, dostala F1 v Kyalami opět zelenou – ovšem z původního okruhu zůstal jen úsek od Jukskei Sweep po zatáčku Leeukop, čímž se délka trati zkrátila. Piloti k ní však nenašli bližší vztah a odjely se tu pouhé dva závody. Poté Afrika definitivně ze seriálu F1 vypadla. Není však všem dnům konec a zprávy z roku 2025 naznačují, že by třetí největší kontinent opět mohl mít v seriálu Grand Prix své zastoupení. Ve hře je legenda Kyalami, plánovaný městský okruh v Kapském městě – a také otázka, zda se Afričané do nabitého kalendáře F1 vůbec probojují. Pokud ano, bylo by to při zachování většiny závodů potřetí od let 1992-1993, kdy by se jelo na všech pěti kontinentech.