Významný rakouský motoristický autor a novinář Heinz Prüller kdysi na otázku, jaké tři tratě F1 považuje za nejikoničtější, jednoznačně jmenoval Nürburgring, La Charade v Clermont-Ferrand a Spa-Francorchamps. V současném seriálu F1 zůstal jako Poslední Mohykán právě belgický okruh v ardenském pohoří.

Nikoli tedy Monza, Silverstone či Le Castellet; tři z nejdelších okruhů F1 přestavovaly pro piloty absolutní výzvu: bohužel také pro některé i poslední závod. Jeden z mála takzvaných přírodních okruhů má opravdu velmi bohatou historii, která se v mnohých případech soustředí na posledních čtvrtstoletí. Pojďme a nahlédněme o kousek dál…

Od samého začátku

Když se formule 1 dočkala oficiálního mistrovství světa, Spa-Francorchamps bylo u toho – psal se 18. červen 1950 a přestože pozdější mistr světa Giuseppe Farina tu dosáhl pole-position a nejrychlejšího kola, triumf slavil Juan Manuel Fangio. Trať vinoucí se po běžných komunikacích byla jednou z nejdelších, i když svými 14,440 km za legendárním ,Zeleným peklem’ Nürburgringu pořád zaostávala. Ale čím byly pro německou trať úseky jako Fuchsröhre, Flugplatz, „S“ von der hohe Acht, Bergwerk či Kesselchen, pro Monzu zatáčky Lesmo či Curva Parabolica a Grande, a pro Silverstone Abbey, Club, Maggots či Woodcote, ikonickými pasážemi Spa se staly „zkoušky odvahy“ Les Combes, Burneville (věděli jste, že Bürneville se původně nacházelo na území Německa?), Malmedy, Masta či Stavelot. Pro pořádek: vůbec první závod na tomto okruhu se měl jet v roce 1921, ale přihlásil se jediný závodník, proto byl podnik zrušen. Ostrý start tak proběhl až následujícího roku – samozřejmě tehdy nešlo o šampionát F1.

Krize první

Pokud se podíváme na smutný seznam obětí závodů či testů F1, u Spa-Francorchamps najdeme jen dvě jména: Alan Stacey a Chris Bristow. Oba zahynuli v roce 1960, když Alanovi vlétl nejspíš do obličeje pták a pilot ztratil vládu nad vozem; Chris havaroval už na začátku po jezdecké chybě – jel teprve čtvrtý závod a nejspíš mu chyběly potřebné zkušenosti.

Piloti tento rychlostní okruh v lásce příliš neměli. Dokonce se tvrdilo, že si v roce 1957 vyvzdorovali zákaz, ale pravda byla taková, že rekordně vysoké ceny paliva kvůli Suezské krizi vedly ke zrušení závodu z důvodu chybějících finančních prostředků. Tragédie v roce 1960 a následné nehody v závodech mimo F1 (nejčastěji při 24 hodin Spa) vedly k narůstajícímu odporu. Z popudu GPDA došlo v roce 1969 k otevřenému odporu – piloti argumentovali, že v rychlosti kolem 300 km/h se tu jezdí podél telegrafních tyčí. Kdo si chce udělat obrázek o podmínkách na trati a nechce vyhledávat pracně dokumenty, ať si pustí danou část výborného snímku Grand Prix (1967, režie John Frankenheimer).

Krize druhá

V roce 1970, kdy proběhl dramatický duel mezi Pedro Rodriguezem a Chrisem Amonem, se kalich obav naplnil. Piloti od roku 1971 odmítli ve Spa startovat a na řadu se dostaly nejdřív ,na střídačku’ trati Zolder a Nivelles-Baulers, poté už se jezdilo jen na prvně jmenované. Spa nadále patřilo vytrvalostním závodům, ale i tady byly tlaky na renovaci a především zkrácení trati enormní. Nakonec tedy došlo k zásadní přestavbě, trvající dva roky. Nová varianta okruhu se od původního odklonila v Les Combes, následná Malmédy neměla s originální zatáčkou nic společného. Na starou trať se nová pasáž napojila v závěru pasáže Stavelot. Na F1 se ovšem čekalo další dva roky, protože Zolder měl stále platnou smlouvu a především ho prozatím podporoval Bernie Ecclestone.

Obnovená premiéra v roce 1983 se však neobešla bez potíží. Původně byl start za vlásenkou La Source, takže piloti by přímo vyráželi do pověstné L’Eau Rouge. Jenže po jejich nátlaku se i pro F1 přesunuly startovní sloty před La Source, což znamenalo i přesunout boxy a to vyvolalo obrovskou nevoli diváků, kteří měli na původních tribunách nejdražší vstupenky. Nakonec se věc vyřešila tak, že cílová čára byla posunuta až na místo původního startu – poprvé a naposledy. Tyto zmatky vyústily v návrat Zolderu, ale od roku 1985 už se Spa v kalendáři usídlilo natrvalo.

Bohatá historie

Ikonickým místem byla šikana před nájezdem do cílové rovinky, zvaná Bus stop – s tou se ale diváci rozloučili v roce 2005. V následujícím roce si Belgie od F1 odpočinula a v roce 2007 už byl rychlostní úsek Blanchimont přebudován. I nadále však zůstávají dobře známá místa – kromě již zmíněných Le Raidillon, rovinka Kemmel či Pouhon.

Odehrávaly se tu nehody, bitvy i kontroverzní okamžiky. Největší asi v roce 1998, kdy postartovní kolize – nejmasivnější v historii F1 – prosela startovní pole a vše vyvrcholilo známým incidentem M. Schumacher – Coulthard. Tím si připsal první – a hned dvojité – vítězství Jordan. Vybaví se určitě i těžká nehoda Erica Comase (1992), kdy mu dle jeho vlastních slov rozhodným zásahem zachránil život Ayrton Senna; boračky pilotů BAR J. Villeneuva a Zonty v Eau Rouge (1999), incident Luciana Burtiho v Pouhonu (2001), vzájemná kolize Mercedesů v roce 2014, fraška s počasím a „závodem“ na jedno kolo (2021), ale také tragický skon obrovského německého talentu Stefana Belloffa při 24 hodin Spa-Francorchamps v roce 1985. Bohužel i nadále si okruh vybírá krutou daň – naposled v roce 2019, kdy zahynul dvaadvacetiletý Francouz Anthoine Gérard Pol Hubert v barvách týmu BWT Arden F2.

Dovolil jsem si připravit pouze letmý nástin historie okruhu, jsem si vědom, že se nedostalo na některé další, i kontroverzní momenty, jako v roce 2008, ale tím už bychom se dostali do oblasti přípravy na knižní publikaci. Budu opět rád, pokud mi dáte vědět, zda se vám podobné představování tratí líbí.