Dobrých hudebníků, kteří usedli do kokpitu, nebo naopak závodníků, kteří slušně hráli, není určitě málo. Určitý primát má ale bubeník, jenž v F1 sice dlouho nepobyl, ale kromě solidního hraní zvládl několik dalších kategorií – a nevedl si v nich vůbec špatně.

Po hudební stránce se mladý Karl Edward Tommy Borgudd zapojil do podmanivého světa tónů už v patnácti letech, kdy posílil sestavu Lea Riders Group. Po pěti letech se s ní dokonce dostal až na televizní obrazovky a natočil několik singlů, ale ta pravá sláva soubor minula. Po rozpadu se Borgudd přesunul do sestavy Made In Sweden – jestliže posluchače jejich hra minula, je třeba říci, že jazzrock nebo též fusion music byla poslechově dost náročná záležitost a holdovali jí jen skuteční fajnšmekři. Opět po několika letech došlo k zániku i Made In Sweden a Borgudd přijal lano od dalšího progresivního souboru Solar Plexus. Následně bubeník začal vydělávat na svůj denní chléb jako studiový hráč na volné noze a vypomohl také skupině Hootenanny Singers, v jejímž středu působil kytarista Björn Ulvaeus.

Od bubnů na závodní trať

Současně však mladík s neklidnou krví holdoval závodům, když viděl na okruhu Karlskoga závodit Stirlinga Mosse v F2. Leccos pak naznačilo i jeho LP Funky Formula, kde pózoval na obalu v závodní přilbě a kokpitu monopostu. Na závodní dráhu už vstoupil jako ,Slim’ – byl to pozůstatek jednoho vystoupení v Memphisu, kde nahradil v kapele Willie Dixona náhle indisponovaného bubeníka ,Slima Memphise’. Okamžitě získal titul Little Slim a od té doby už tuto přezdívku – byť ve zkrácené podobě – pravidelně používal.

Dalším krokem pro závodní kariéru bylo turné skupiny Made In Sweden po Británii, kde se seznámil s pozounistou Chrisem Barberem. Ten holdoval dixielandu a se Slimem si padli do noty. Ba co víc, Slim s jeho přispěním získal Lotus 22 pro Formuli Ford a jeho kariéra mohla začít. Seveřan však nebyl žádný plašan – prošel ve Snettertonu závodní školou Jima Russella, a poté dokázal, že byl dobrým žákem; ihned vyhrál dva závody Formule Ford.

Překvapivě ale nepůsobil dál ve světě monopostů, nýbrž další tři roky na vozech Hillman Imp. a Volvo 122 předváděl své umění ve švédském šampionátu sedanů (získal tu titul šampiona 1973). Pravda, občas si do kokpitu Formule Ford odskočil, ale jeho skutečná kariéra se pak rozeběhla v F3, ovšem pouze formou pronájmu různých vozů. Chybělo totiž to hlavní – silný sponzor a finanční podpora.

Pomohla mu ABBA – i když jinak, než je prezentováno

Nakonec po dohadování zvolil Slim radikální řez – v roce 1978 si pořídil Toyotu Ralt RT1 a založil vlastní tým Strike Up Racing. Působil v F3 a tentokrát se mohl těšit jisté podpoře již zmíněného kamaráda Björna Ulvaeuse – protože ten už tehdy zářil naplno v legendární sestavě ABBA, začaly se objevovat fámy, že Borgudd se švédským kvartetem spolupracuje i po stránce hudební – nejdřív ohledně bubnování na koncertech, poté při nahrávání desek. Sám Borgudd to později vyvrátil.

Slim vyhrál švédský titul F3 v roce 1979, už pod hlavičkou 1 Strike Ten, ale jeho hlavní bolest ohledně nedostatku financí stále trvala. Dokonce mu občas chyběly náhradní díly, které si paradoxně půjčoval od soupeře Rogera Heavense. Každopádně Borguddovy výkony se ukázaly být nadějné, takže Marlboro naznačilo možnou podporu pro rok 1980, ale sliby nejsou jen politickým pravidlem. Borgudd se ocitl doslova na suchu; alespoň před GP Monaca F3 v roce 1980 požádal Heavense, zda by mu nepůjčil náhradní vůz. Na Toyotě 793 předvedl strhující závod, kdy postoupil z 16. pozice na třetí, ale poté kolidoval s jedním z vozů a zdemoloval si celou příď. Než aby auto odstavil, bojoval po závěrečná čtyři kola originálním způsobem – jednou rukou řídil a druhou fixoval zvedající se karosérii.

Konečně F1

Možná to byl právě onen heroický výkon v Monte Carlu, co přimělo šéfa stáje ATS Günthera Schmidta nabídnout Borguddovi post ve svém týmu. Slimův ATS byl ozdoben velkými nápisy ABBA, ovšem pravdou je, že skupina mu nijak finančně nepřispěla, pouze svolila s uvedením svého názvu na Slimových vozech. Borgudd a Schmidt si od tohoto marketingového tahu slibovali příliv dalších sponzorů.

Leč ATS nebyl dobrým vozem a nakonec situace dospěla tak daleko, že Schmidt vyhodil původního pilota Lammerse a Borgudd se stal jediným jezdcem. Hned napoprvé se kvalifikoval, sice poslední, ale závod dokončil na 13. místě. Pak ale čtyřikrát zůstal mimo hru a začaly se nad ním stahovat těžké mraky. Slim je však rozehnal skvělým výkonem na Silverstone. Sice mu nahrála nehoda tří vozů ve Woodcote Corner a odstoupení Arnouxe a Patrese v samotném závěru, ale vyrovnanou jízdou obhájil šestou příčku a zajistil si mistrovský bod. Zbytek sezóny, s výjimkou GP Holandska (10. místo) byl poznamenán defekty a v závěrečném závodě v Las Vegas opět neprošel kvalifikačním limitem.

Skončil za mřížemi – jenom u nás

Pro rok 1982 ho oslovil Ken Tyrrell, protože v právě skončené sezóně byl Borgudd rovnocenným soupeřem Alboreta. Jenže letopočet se pohnul a vše bylo jinak. Nelze říci, že by si Slim vedl vysloveně špatně, dokončil všechny tři úvodní závody, ale na Itala najednou masivně ztrácel. Navíc se mu nepodařilo dodat britské stáji žádné „věno“ (jestli čekal nějaké finance od přátel z hudebního světa, ABBA v roce 1982 končila svou činnost), a proto ho Tyrrell po závodě v Long Beach nahradil Brianem Hentonem (více zde), s nímž ale také žádnou díru do světa neudělal.

Když Švéd zmizel z F1, „dobře informované kruhy“ v československých motoristických časopisech přinesly zprávu, že se zapojil do ilegálního obchodu s narkotiky a po dopadení byl odsouzen ke dvěma letům žaláře. Bylo pak velmi nepříjemné v rámci jednoho motoristického podniku tahačů vznést na Švéda velmi opatrně volený dotaz, ale Slim naštěstí projevil nadhled – zasmál se a vysvětlil, že na jeho dočasné absenci v motorsportu mohly skutečně peníze, ale nikoli jejich zisk z kriminální činnosti, nýbrž nedostatek z jakýchkoli zdrojů.

Mistr silných vozů

Proti Borguddovi nestál jen chronický nedostatek sponzorů – v F1 debutoval po třicítce a to byl další handicap. Proto se vrátil do švédské F3 a vlastně na začátek své kariéry, kdy bral zavděk vším, co mu kdo nabídl. Když měl solidní materiál, dokázal překvapit, jako například při GP Macaa F3 na Raltu RT30 VW. Bohužel mu nevyšla účasti v experimentu nové série F3000, kde startovaly i starší vozy F1. V barvách stáje Amco Color pilotoval krátce Arrows A6 bez zásadního úspěchu, tak alespoň napravil svou reputaci opět v Macau, kde v roce 1985 ve velmi silné konkurenci (Lammers, Thackwell, Brundle, Guerrero, Gartner, Danner, Arnoux, Gugelmin, Pirro, Weidler, Dumfries, Forini, Apicella, Barbazza, Raphanel, Campos či A. Suzuki) jako devětatřicetiletý dokončil závod na jedenáctém místě.

I když se nadále objevoval v různých vozech a sériích (BTCC, Le Mans) a na různých kontinentech, od roku 1986 hájil barvy značky Volvo v závodech tahačů. A nevedl si špatně – hned při debutu získal na Volvo White titul v Evropském poháru tahačů II. kategorie, o rok později přidal triumf ve III. kategorii. Poté jeho výsledky poněkud poklesly, což přisuzoval upadající formě svého Volva, proto v roce 1990 přesedlal na značku GMC a opět se dostal do popředí, ale poslední triumf vybojoval už na Mercedes-Benz s Britem Steve Parrishem v roce 1995 (kategorie Super Race Truck) a při zisku 449 bodů najel na svého soupeře 16 bodů. O tři roky později už nebyly vztahy mezi automobilkou a pilotem dobré, proto Slim Borgudd oznámil v říjnu 1998 svůj definitivní konec závodní kariéry s tím, že byl ze strany značky Mercedes-Benz diskriminován ve prospěch jiných jezdců.

Poslední písmenka kariéry a života

Slim se do Švédska nevrátil – nový domov našel v Coventry a čas od času se nechal zlákat k oprášení hříšné touhy, aby dokázal, že i jako padesátník dokáže točit volantem, což byl příklad závodu ve švédské Karlkoze na Volvu S60 (2002) nebo účasti na podniku Michelin Porsche Open Series v Brands Hatch (2004) s Porsche 911 GT. Bohužel se u něj postupem času začala rozvíjet Alzheimerova choroba a ta se nakonec „nejrychlejšímu bubeníkovi“ stala v jeho 76 letech osudnou.