Bráno z hlediska inflačních triumfů v jednotlivých Grand Prix a počtu vyhraných šampionátu je vlastně jediný africký mistr světa nevýrazným záznamem v dějinách. Nehledě k tomu, že i s tou Afrikou to je všelijaké. Ovšem nelze tvrdit, že příběh pilota, jemuž se říkalo „medvídě“, je nezajímavý. Najdeme v něm opravdu hodně – od nepochopení a nenávisti přes hledání vlastní identity až po triumf, jenž vzápětí dostal hořkou příchuť.

I. Klopotná cesta na výsluní

Jody David Scheckter (29. 1. 1950) přišel na svět v jihoafrickém East Londonu, kde žila jeho rodina: otec Max, matka Molly (rozená Tabachowitz) a starší bratr Ian. Hlava rodiny vlastnila v East Londonu dealerství Renaultu a oba synové tak měli k motorům a automobilismu hodně blízko. Je nesporné, že podobně jako rodina Françoise Ceverta byli i Scheckterovi židovského původu, není jen znám přesný důvod jejich přesídlení do Jižní Afriky (tato část Jodyho životopisu ještě čeká na upřesnění)

Otcovo zaměstnání a k domu náležící solidně vybavená dílna rozvíjely náklonnost obou mladíků k motorismu. V záznamech najdeme i zmínku o Jodyho strýci Tomovi, jenž také usedal do rychlých vozů. Jody už se v osmi letech posadil do motokáry, za což mohla jeho dyslexie: „Ve škole jsem byl špatný, takže mi rodiče řekli: »Když to dotáhneš mezi nejlepší čtyři, dostaneš motokáru.« Nějak jsem opravdu byl čtvrtý,“ popisuje své první krůčky. Mimoto zkouší i rychlost motocyklů a poté se věnuje kategorii upravených, nejčastěji amerických vozů „highway cruisers“. Pochopitelně ho hodně ovlivnilo i mistrovství Jihoafrické republiky F1, o němž jsme psali v ohlédnutí za africkou stopou v F1 (viz zde). Pochopitelně využil otcova zaměstnání a nabíral zkušenosti v domácí autodílně: „Táta mi dal starý Renault, jednou jsem ho začal upravovat pro závod,“ vybavil si Jody první skutečný krok do světa motorsportu.

Problémy hned od počátku

S ohledem na první část Jodyho kariéry se nelze divit, že hned jeho první start za volantem přestavěného Renaultu R8-Gordini skončil – černou vlajkou. Podle dobových materiálů si počínal tak brutálně a nebezpečně, že ho vedení závodu jednoduše stáhlo z trati. O rok později už ale v kokpitu Loly T200 ovládl Sunshine Series Formule Ford. To by samo o sobě nebylo tak důležité, jako skutečnost, že coby mistr získal cenu South African Driver to Europe. V praxi to znamenalo šek na 300 liber, letenku do Velké Británie a smluvní závazek v tamní sérii Formule Ford. Ačkoliv ještě neexistovalo oficiální mistrovství (to bylo zavedeno až v roce 1976), britská série byla považována za jednu ze spolehlivých cest do F1. Ostatně před Scheckterem něco podobného dokázal Tim Schenken a ve stejném roce, kdy Jihoafričan dorazil do Evropy, exceloval v této kategorii jistý Emerson Fittipaldi. Pro pořádek – na britské ostrovy už putoval Jody už jako manžel dívky Pamely. Bydlel v domě, kde přebývali začínající novináři – ti mu nadávali, že plýtvá vodou. „Neměl jsem peníze, takže jsem si dával levná indická jídla, stála – tuším – dvacet pencí. Musel jsem nějak přežít.“

Jodymu se však v „šestnáctistovkách“ FF příliš nedařilo; pokud něčím zaujal, pak systematickým ničením vozů. Zakrátko usoudil, že pro jeho další vývoj bude lepší formule 3 a zamířil do britského šampionátu BARC Toward Trust F3 k týmu Colchester Racing Development. Jenže jeho Merlyn Mk. 21 s motorem Ford byl všechno možné, jen ne rychlý a spolehlivý. Jody s ním získal jediné bodované umístění na Croft Circuit (osmý podnik šampionátu) a snad jisté zadostiučinění mohl pro něj znamenat fakt, že stanul na bronzovém stupínku vítězů. Sezónu, během níž se množily stále častěji stížnosti na jeho jezdecký styl, zakončil na 19. místě se ziskem čtyř bodů – stejného výsledku dosáhl také Ir Brendan McInerney, ale měl horší umístění.

Naděje jménem McLaren

Tým Bruce McLarena procházel po smrti svého zakladatele v roce 1970 restrukturalizací. Jedním z pokusů, jak rozšířit aktivity, bylo zřízení týmu pro formuli 2. Jodyho oslovil Phil Kerr s nabídkou, aby pilotoval jediný vůz v této kategorii – dvouletá smlouva mu vynesla 3000 liber. „Od počátku mi bylo jasné, že F2 není v jejich skutečném zájmu, Teddy Mayer se chtěl zabývat velkými podniky – a tím F2 rozhodně nebyla,“ vzpomínal později Scheckter. Vůz McLaren M21 s motorem Ford BDA nebyl dle jeho slov špatný, ale handicapem byla slabší verze o objemu 1800 cm³, zatímco soupeři jezdili s dvoulitry. „Takže jsme zkoušeli odebírat křídla, abychom se aspoň na rovinkách rychlostně přiblížili, ale pak nám pochopitelně chyběl přítlak,“ s úsměvem pokračuje Jody.

Nastal 29. květen 1972 a Jody se ocitl na prvním z vrcholů. Závod se jel na dvě semifinálové rozjížďky, Scheckter tu svou vyhrál (v druhé dominoval François Cevert) a ve finálovém závodě porazil Jody Hailwooda, Reutemanna, Elforda a Depaillera. Pohříchu to byl jeho jediný solidní výsledek. Přidal už jen dvě čtvrtá místa (Mallory Park, Autodromo di Pergusa) a v evropském šampionátu F2 celkově skončil osmý. Na jednu stranu jel jenom deset ze čtrnácti závodů, na druhou se opět „blýskl“ haváriemi a kolizemi, takže nadále odpor k jeho jezdeckému stylu vzrůstal.

Jiného názoru byl Colin Chapman. Toho postupně zklamali Reine Wisell a Dave Walker (jenž v roce 1971 dominoval šampionátu BARC formule 3), takže se ohlížel po náhradě. Adresoval nabídku Scheckterovi a ten se s ní svěřil svému týmu. U McLarenu si nejspíš uvědomili, jak Mr. Lotus získal Fittipaldiho na úkor Franka Williamse v roce 1970; proto Jody dostal protinávrh: „Řekli mi »Dobře, poslední závod v F2 vynecháš a pojedeš Grand Prix USA«. Já osobně si myslím, že o tom neuvažovali, ale když jsem začal dostávat nabídky, tak jim došlo, že něco musí podniknout.“ Jen pro pořádek, nadšený z vozu McLaren M19 dojel Schcketer při svém debutu ve Watkins Glen na solidním devátém místě.

„Vyhoďte ho!“

Rok 1972 skončil a pro Schecktera nastalo takřka Nerudovské „kam s ním?“ Tvrdou rukou vládnoucí Mayer prováděl v týmu čistku – ukončil činnost jak v kategorii Can-Am, tak F2 a hodlal se plně věnovat šampionátu F1 a sérii IndyCar. Potíž představoval Jodyho dvouletý kontrakt na F2 – Mayer místo náhrady za zrušenou smlouvu nabídl pilotovi účast ve vybraných Grand Prix F1. V mezičase jezdil Scheckter v Can-Am (Porsche) a F5000 (Trojan).

První závod v F1 sezóny 1973 absolvoval Jody před domácím publikem v Kyalami a k jeho nadšení se kvalifikoval jako druhý s odstupem 0,15 vteřiny za týmovým kolegou Hulmem. Celý závod, v němž dokonce dvě kola vedl, se držel v TOP 4, aby mu čtyři kola před cílem vypověděl službu motor. I tak by klasifikován jako sedmý. Někdy v té době se mu začalo říkat „baby bear“, tedy medvídě. Podle jedné verze třiadvacetiletý mladík působil poněkud těžkopádně, jiná zase říká, že Denny Hulme byl pro svou povahu označován „medvěd“ a z Jody se tak nějak samovolně stal ten menší a méně zkušený medvídek.

Jenže šelma záhy vytasila drápy. Po pauze v podobě čtyř závodů se Jody vrátil v plné parádě na francouzský Le Castellet: opět druhé místo na startu (tentokrát za Stewartem) a od samého začátku až do 41. kola se usadil ve vedení. Pak nastal kontroverzní moment. Scheckter s Emersonem Fittipaldim v zádech dojeli o kolo zpět jednoucího Beltoise na B.R.M., ale sveřepý Francouz je odmítl pustit dopředu. Zjevně nedočkavý Brazilec tak v zatáčce Le Pont – poslední před cílovou rovinkou – nesmyslně zaútočil vnitřkem, kde ovšem neměl žádné místo: přídí trefil zezadu pravou zadní pneumatiku McLarenu a zničil si přední závěs. Na jeho neuvážený atak doplatil i Scheckter, jenž s defektem zadního závěsu musel skončit o kolo později. Fittipaldi po závodě prohlásil: „Tenhle šílenec je hrozbou sám sobě i všem ostatním, v F1 nemá co pohledávat!“ Byla to snaha zakrýt vlastní chybu? Když se podíváte na existující záznam, je evidentní, že McLaren už byl v nájezdu do zatáčky, když ho zezadu trefil Emmův Lotus. O „zabouchnutí dveří“ rozhodně nemohla být řeč. Jenže – Fittipaldi byl mistrem světa a Scheckter nováček; a že zkušené piloty nelze vinit dokazoval i případ z předchozí GP JAR, kde Stewart ignoroval žluté vlajky a vyhrál.

Bohužel Jody přiložil polínko na hranici pochybovačů hned v dalším závodě na Silverstone. Na konci prvního kola ztratil po výjezdu ze zatáčky Woodcote vládu nad svým vozem a po nečekaném vybočení doprava najel do boxové zdi. Zůstal trčet uprostřed trati a stal se překážkou pro další vozy: marně se zvednutýma rukama pokoušel naznačit, že není schopen jakkoli reagovat. Následovaly nárazy od Hailwooda a Beltoise, poté se trať ucpala a do vřavy přispěli Pace, Mass, de Adamich, Williamson a Follmer. Sám pilot se hájil, že ho zradily pneumatiky, což jeho týmový kolega Hulme okomentoval: „Počínal si jako smyslů zbavený. Jako by ignoroval fakt, že s dostatečně nezahřátými pneumatikami nejde závod vyhrát v prvním kole.“ Po závodě inicioval právě Hulme zvlástní schůzu GPDA (asociace pilotů F1) a vážně navrhl, aby byl Scheckter z F1 vyloučen.

Tragédie a nejistota

Kupodivu se proti svému pilotovi postavil a za Schecktera zasadil – Teddy Mayer. Zaručil se za něj, slíbil, že mu „domluví“ a především ho další čtyři závody nechá odpočívat. Mezitím se v týmu objevil jako záskok Jacky Ickx, znechucený poměry ve Ferrari – a dojel třetí (GP NSR). Zdálo se, že osud Jihoafričana je zpečetěn, ale dostal šanci v předposledním závodě v kanadském Mosportu a málem svou kariéru definitivně pohřbil.

Tradičně se dobře kvalifikoval (3. místo), ale na deštivé trati se poněkud trápil – pohyboval se mezi druhým a šestým místem, ale když déšť ustal, zajel ve 26. kole do depa pro slicks a postupně se z 10. místa propracoval na čtvrté. Přišlo však 33. kolo, v němž ve druhé zatáčce Scheckter způsobil kolizi s Cevertem. Frustrovaný Francouz si poranil koleno a dokulhal do boxů, kam už se vrátil i Scheckter. Navzdory bolesti se na něj François vrhl a začal mu bušit do přilby, za což si ihned vysloužil titul ,Cassius Cevert’. Tyrrell poté prohlásil: „Jody je doslova veřejným nebezpečím, nejlepší by bylo, kdyby už nikdy nejezdil.“ Mimochodem, kvůli této nehodě byl na trať vyslán safety car, tehdy ovšem zvaný pace car, a způsobil totální chaos, jenž vedl ke známému dohadování, kdo vlastně Grand Prix vyhrál…

Osud však chtěl, aby se ti dva za tragických okolností setkali hned v dalším závodě. V tréninku stihl Ceverta, snažícího se o zajetí nejlepšího času, technický defekt (hovoří se o prasklém pístu pravého předního tlumiče, ale tento důvod bývá zpochybňován) a modrý Tyrrell v úseku Esse narazil do bariéry vpravo, odtud se odrazil, přeletěl dráhu a skončil na protějších svodidlech. Málokdo nezná snímek vozu trčícího levým zadním kolem nad svodidla. Shodou okolností jel za Cevertem právě Scheckter – ihned zastavil a běžel k vraku, aby kolegovi pomohl, ale poté se jen odvrátil a signalizoval, že jakákoli snaha je zbytečná. Když se chtěl k Cevertovi dostat jeho švagr Beltoise, Jody mu jemně naznačil, ať to raději nedělá. Poté usedl vedle vraku a začal plakat. Možná to byla právě tato reakce, co zmírnila názory na jeho konání. V závodě se držel dvě třetiny na 4. místě, ale ani v pátém pokusu roku 1973 nedojel – radost mu zhatil zhroucený závěs.

Sezóna skončila, Scheckterova smlouva s McLarenem vypršela a mladík se vážně zamýšlel, co dál. Vyhlídky s ohledem na jeho pověst nebyly nijak valné, takže nebyla vyloučena ani varianta, že z F1 po šesti závodech možná na nějakou dobu, ale také třeba definitivně zmizí…

Díl 2: Mistrova proměna