V sobotu 5. září 1970 probíhaly na Internazionale Autodromo di Monza závěrečné tréninky na nedělní Grand Prix Itálie. Tifosi byli u vytržení, protože favority velmi aktivně trápila jejich nová hvězda, Švýcar Clay Regazzoni. Že Rakušan Jochen Rindt bojuje o titul pro vůbec prvního německy mluvícího pilota je vlastně až tolik nezajímalo.

Po několika hodinách ale bylo všechno jinak. Na okruhu zasvěcenému rychlosti a bohužel také smrti (v roce 1961 se tu zabil německý hrabě Wolfgang von Trips) došlo k tragédii, kvůli níž se do tabulek zapsal první a doufejme také jediný šampion s dodatkem in memoriam. Dlouho byly popisy fatální havárie a následující okamžiky poněkud rozdílné, leč na smutném výsledku už nedokázaly nic změnit. Jochen Karl Rindt, osudem stíhaný pilot (byl sirotek a vychovávala ho babička) proslul také jako nadaný obchodník a v podstatě také díky němu se v F1 masově rozvinula reklama. S Jackie Stewartem byli titulováni „apoštoly bezpečnosti“, aby ovšem sám Jochen toto označení zpochybnil. Připomeňme si tedy události, od nichž právě dnes uplynulo 55 let.

Touha kontra obavy

Když se podíváme na Rakušanovu kariéru, tak mnohé možná překvapí, že není nijak bombastická. Sice se o něm hovořilo jako o obrovském talentu, ale až do sezóny 1970 dosahoval spíše mírně nadprůměrných výkonů. Soupeře začal drtit až poté, co Colin Champan přišel s novátorským typem 72, pro svůj klínový tvar zvaným ,řezač vzduchu’. Rodák z Grazu vyhrál pět závodů (přiznejme ale, že minimálně dva – Monaco a Velkou Británii – díky velké smůle Jacka Brabhama) a po odpadnutí na domácí půdě chtěl na Monze svou šanci na zisk titulu potvrdit. V minulosti prohlásil: „Vím, že na Lotusu se mohu stát šampionem, ale také se zabít!“ Všeobecně je také znám jeho výrok: „Až získám titul mistra světa, ihned skončím se závoděním“, což byla úlitba jeho ženě Nině a dceři Nataše. Ale už minimum lidí ví, že krátce před Monzou se svěřil známému novináři a odborníkovi na F1, krajanu Heinzi Prüllerovi, že v kariéře pokračovat dál a s Jackie Stewartem dokonce plánovali jezdit v jednom týmu. Byli to velcí přátelé a v Begnins u Ženevského jezera měli v sousedství své soukromé vily.

Známí však vypozorovali, že Jochen byl stále více nervózní, což byl i důsledek stresu jeho manželky. Nina byla dcerou finského amatérského jezdce Curda Lincolna a dobře od malička věděla o nebezpečí automobilových závodů. Navíc v Lotusu došlo před Monzou k několika technickým potížím a nálada v týmu nebyla vůbec pozitivní.

Vstříc smrti

Monza je okruhem, kde hraje roli výkon a rychlost. Aby Lotusy mohly konkurovat výkonnějším dvanáctiválcům Ferrari, nechal Chapman pro sobotní kvalifikaci odstranit z vozů spoilery, protože Rakušan v té době byl až na 22. místě. Rindt okamžitě kvitoval, že vůz může jet podstatně rychleji (hovoří se až o 80 km/h). Méně nadšený byl druhý pilot John Miles, jenž prohlásil auto za velmi obtížně řiditelné. K odpolednímu sobotnímu tréninku dorazil Rindt i se svou manželkou a poslední, co řekl před usednutím do kokpitu, bylo „I must go!“ Vyrazil na trať, Nina si připravila stopky a zapsala druhý, třetí a čtvrtý okruh, jež její manžel odkroužil (z 1:27,56 se zlepšil 1:26,75). V nájezdu do pátého tréninkového kola dostihl Jochen žlutý McLaren exmistra světa Denny Hulme a čekalo se, že využije jeho závětří k navýšení rychlosti. To se také na Rettifilo Centrale stalo…

Dejme nyní slovo Hulmemu, jedinému bezprostřednímu svědkovi Rindtovy nehody (diváci přeci jenom nemají ony závodní zkušenosti): „Blížili jsme se k úseku, kde se před zatáčkou Curva Parabolica brzdí. Čekal jsem, že mě Jochen předjede, protože později už by to nezvládl. Umí být tvrdý, ale taky ví přesně, co si může dovolit. Vyrazil, ale ještě v zrcátku jsem si všiml, že při předjížděcím manévru začal jeho vůz ,plavat’. Udělal jsem mu místo, taky proto, abych sám neriskoval, ale lotus najednou vypálil jak střela doleva a prudce narazil na svodidlo. Pak do něj bouchl ještě asi dvakrát, vyjel ze zatáčky a zastavil v písku mimo trať.“

Lotus po třech obrátkách o 360° se zcela zdevastovanou přídí zůstává stát vedle trati v písečné zóně. Když je Rindt vyproštěn z kokpitu, jako nejhorší se jeví fatální poranění krku. A tady se svědectví poskytnutá v tisku, publikacích a filmech rozdělují. Podle jedné verze byl Rindt přenesen do Medical centra, kde však lékaři konstatovali zranění neslučitelné se životem a následný převoz do nemocnice v Miláně byl už jenom nutným krokem pro zajištění pitevního zákroku. Jiná varianta hovoří, že se ho podařilo udržet při životě, ale řidič sanitky ztratil v ulicích Monzy policejní doprovod a po půlhodině bloudění zamířil k nemocnici v Miláně, kam už dovezl Rindta mrtvého. Zprávu o skonu rakouského pilota oznámil lidem na okruhu sir Louis Stanley, angažovaný ve stáji BRM.

Mohl si pilot za vlastní smrt?

Jako příčina nehody bývá uváděn prasklý přední brzdový hřídel, což ale Colin Champan popíral. Lotus totiž po prvním nárazu rozrazil svodidla, při dalším se dostal pod ně a narazil do sloupku, který je držel. Proto Chapman tvrdil, že k poškození hřídele došlo nejspíš až po nárazu. Už se ale s jistotou nedozvíme, zda Rindta postihl nějaký jiný defekt, nebo se jenom nevypořádal s méně stabilním vozem bez spoilerů a ztratil nad ním vládu. Zastánci moderních variant vozů dokonce tvrdili, že v případě existence ,halo system’ by Rindt přežil. Je to nesmysl, protože Jochen, jakkoli byl posedlý bezpečností, používal pětibodový pás, ale zapínal pouze čtyři zámky a odmítal se poutat v oblasti ramen a třísel – důvodem byl jeho panický strach z ohně – proto chtěl mít možnost se z vozu dostat rychleji, což by se při plném připoutání mohlo jevit jako obtížnější.

Stáj Lotus odvolala své piloty ze závodu, nenastoupil k němu na znamení úcty k mrtvému soupeři také Graham Hill, jenž pilotoval další Lotus, ale v soukromém týmu Roba Walkera. Vůz byl z Monzy rychle odvezen a tím se značně ztížilo vyšetřování nehody. Colin se po pohřbu 11. září v Grazu dostal do palby světového tisku, na což reagoval otevřeným dopisem a dokonce demonstrativní jízdou v inkriminovaném voze, aby prokázal svou důvěru v jeho bezpečnost. O měsíc později na stejném typu Lotus 72 (jen vybaveným spoilery) absolvovala Grand Prix USA ve Watkins Glen dvojice Emerson Fittipaldi a Reine Wisell: Brazilec závod vyhrál a Švéd dojel třetí…

Dopady

Tím se však Mr. Lotus nezbavil jistého prokletí a jakkoli to může znít absurdně, hrozil mu v Itálii soudní proces za neúmyslné zabití. Proto přijel do Itálie následující rok na zapřenou a nasadil do závodu pod jménem smyšleného týmu World Wide Racing pouze zelenozlatý turbínový Lotus 56B s Fittipaldim za volantem. Teprve v roce 1974 si troufl oslavit Petersonovo vítězství – aby o další čtyři roky později musel čelit další těžké ráně v podobě úmrtí právě tohoto švédského pilota, na němž ovšem neměl sebemenší vinu. Jochen Rindt získal titul mistra světa in memoriam – většina pilotů v čele s Jackie Stewartem dokonce zvažovala, že ostatní závody dojedou tak, aby jejich zesnulého kolegu nikdo nepředstihl, což ostatně veřejně prohlásil Švéd Jo Bonnier, zakladatel Asociace pilotů GPDA, při smutečním obřadě: „Zemřít při něčem, co jste milovali, znamená zemřít šťastný. Jochen má obdiv a respekt nás všech. Jedině tak můžete obdivovat a respektovat skvělého pilota a skutečného přítele. Bez ohledu na zbývající Grand Prix v této sezóně je pro nás všechny mistrem světa.“ Jediný jeho reálný soupeř Jacky Ickx ale tuto variantu odmítl. Když pak ve Watkins Glen definitivně ztratil svou šanci a Rindt se stal šampionem, jenom podotkl: „Nejspíš je to takhle lepší.“

Nina Rindt převzala po svém manželovi aktivita a především se postarala o zachování jeho velkolepé motoristické akce Jochen Rindt Show ve Vídni, což byla poměrně dost náročná záležitost. Jak však sama uvedla, pomohla jí práce na organizování tohoto svátku všech fanoušků závodních vozů překonat nejhorší období. Její prvorozená dcera Nataša se do jisté míry „potatila“ a pracovala pro Bernie Ecclestonea a jeho FOCA. Najdeme i jinou symboliku; další rakouský mistr světa byl korunován rovněž na Monze o pět let později. Stal se jím Niki Lauda na Ferrari.

Jochen Rindt je pohřben v rodném Grazu na Zentralfriedhof a místo jeho posledního odpočinku bývá vyhledáváno jak fanoušky, tak při vzpomínkových akcích.