Piloti reprezentující Jihoafrickou republiku až na několik výjimek, z nichž tu nejvýraznější tvořili bratři Scheckterové a Tony Maggs, se většinou spokojili s účastí v domácím závodě a rok co rok doufali, že napodobí soukromníka Johna Love, jenž v roce 1967 šokoval svět a bezmála v Kyalami zvítězil. Existuje však pilot, jehož osudy byly tak trochu naruby.

David Williams Charlton se narodil 27. října 1936 v britském Brottonu (hrabství Yorkshire). Když se začal zodpovědněji rozhlížet po svém okolí, rodiče rozhodli, že zamíří zpět do své rodné vlasti – a usadili se v jihoafrickém Springs. Dnes už bychom toto místo na mapě hledali marně – stalo se součástí města Ekurhuleni v provincii Gauteng. Stalo se tak krátce po II. světové válce a desetiletý David se vždy ke svému novému domovu hrdě hlásil.

Pokud mu něco opravdu vadilo, pak to byla škola: „Nenáviděl jsem ji. Nesnášel jsem, když mi někdo nařizoval co mám dělat. Pořád – tohle nedělej, to nesmíš!“ Poměrně dlouho ale trvalo, než se pustil do závodění – nikdo mu nic nedaroval, pronajímal auta, až si v roce 1960 opatřil Austin Healey 100/6 a stanul na na startu doprovodného závodu v rámci Grand Prix Jihoafrické republiky 1960 (tehdy ještě jako ryze domácí závod pro použité vozy F1, z nehož se později vyklubalo Jihoafrické mistrovství F1). Pro mnohé možná překvapivě zvítězil a pozvolna začal přebírat štafetu nejlepšího Jihoafričana. Mělo to ale malý háček – John Love, v té době kralující „Afričan“, reprezentoval Rhodésii. V letech 1964 až 1969 ovládl Love Jihoafrický šampionát F1, poté se mistrem stal Charlton – stejně jako Love šestkrát po sobě.

Slavné značky – blíž k F1

Jak bylo uvedeno v naší Exkurzi na černý kontinent (více zde), pro jihoafrickou sérii byly získávány od týmů „odložené“ vozy, s nimiž už stáje dále nepočítaly. Charlton tak měl k dispozici nejdřív Lotus 20 Ford, jenž v roce 1966 vyměnil za Brabham BT 11 Climax a po krátkém intermezzu s Lolou T140 Chevrolet získal Lotus 49 Ford Cosworth po Joakimu Bonnierovi.

Vyhrávat začal Dave od roku 1966 – nejdřív triumfoval v nemistrovském III. ročníku Bulayo 100, skutečný závod jihoafrického mistrovství ovládl téhož roku při IV. Rand Spring Trophy – to už hájil barvy týmu Scuderia Scribante, jehož majitel Aldo Scribante byl hybnou silou při nákupu vozů. Na zmíněné „devětačtyřicítce“ získal první své dva tituly (druhý už jako člen Lucky Strike Racing) a poté pokračoval v Lotusu 72 (na němž jezdil Reine Wisell – znovu Scuderia Scribante) a poslední dva tituly vybojoval v McLarenu M23 Ford Cosworth, s nímž jezdil a vítězil Peter Revson.

V kategorii nejvyšší

Charlton samozřejmě absolvoval velké množství dalších závodů, ale vždy jeho zájem směřoval k F1. Jako mnozí jeho kolegové volil Jihoafrickou Grand Prix, ale první pokus v roce 1965 nevyšel – Dave se vůbec nedostal do užší kvalifikace. O to víc překvapil o dva roky později, kdy už v Kyalami obsadil s Rindtem čtvrtou startovní řadu, ale nakonec nebyl pro spoustu technických potíží klasifikován.

Překvapením byla jeho invaze do šampionátu 1971, kdy kromě domácího závodu zavítal na závody v Holandsku a Velké Británii – ba co víc, jako člen stále Lotus, kde se toho roku potýkali vedle Fittipaldiho s druhými i třetími piloty. Žádné kloudné výsledky nezajel, nicméně o rok později Aldo Scribante umožni Davemu absolvovat hned pět závodů, ale tady zasáhla vyšší moc – pilota stihla nepříjemná infekce vnitřního ucha a proto se nemohl dostatečně soustředit na závodní výkon.

Poněkud smutný konec

V domácí GP 1973 figuroval Charlton u jedné z nehod s tragickým nádechem a šťastným koncem. Nečekaně skvělý start (posunul se z 13. na sedmou pozici) ho vynesl do boje s Ickxem, ale ve 3. kole v nájezdu do Crownthorne nezvládl svůj Lotus a kolidoval s Hailwoodovým Surteesem. Tím ho vyřadil ze závodu, navíc do už stojícího Hailwoodova vozu narazil Regazzoni – jeho BRM začalo hořet a nebýt Mikeovy duchapřítomnosti, Švýcar by nejspíš skončil jako o pár týdnů později v Holandsku mladý Roger Williamson.

Poslední dva závody na McLarenu M23 dokončil Charlton po dlouhé době projetím pod cílovou vlajkou, ale vždy v druhé desítce. Jak už jsme se zmínili, jihoafrický šampionát se ukázal být příliš nákladnou zábavou a když stáje přestaly odebírat použité ,efjedničky’, přišla většina pilotů o možnost se podívat na start domácího závodu. Charlton pokračoval v nástupnické Formuli Atlantic, nejčastěji na Marchu 76B. Svou závodní kariéru ukončil v závodě IV. Wynn’s Kyalami 1000 km na Mazdě 323. Pokud bychom sečetli všechny jeho účasti v motorsportu, absolvoval 188 závodů, 52 vyhrál, ve 46 případech startoval z pole-position a zajel 27 nejrychlejších kol. V F1 se na start dostal jedenáctkrát a nejlepším výsledkem bylo 12. místo v domácím závodě roku 1970. Pokud budeme naprosto přesní – naposledy usedl za závodní volant v roce 1990 při charitativní akci na Zwartkops Raceway – a vyhrál!

Přivezl první palivo

Zálibou, pro mnohé podivnou, pro něj nádhernou, bylo chování koček. Někdy jich měl ve svém příbytku až jedenadvacet – některým dával dokonce jména žijících lidí a soupeřů ze závodních okruhů. Byl to také on, kdo uvedl do světa F1 olejářský koncern Sasol; nikoli jako pouhého poskytovatele pohonných hmot, ale i mecenáše. Do té doby fungoval většinou reciproční úzus: vozy byly opatřeny nálepkami firem, které jim na oplátku poskytovaly výhodněji či vůbec zdarma palivo. Charlton při svém evropském „výletě“ v sezóně 1972 měl k dispozici na každý závod sudy o objemu 44 galonů, které mu letecky dopravovala společnost South African Airways.

Přátelé mu říkali Charlie a vždy oceňovali jeho přímou a neústupnou povahu – soupeři si ho vážili, protože nikdy nejednal za hranicemi pravidel. Když byl u příležitosti 70. narozenin dotázán, co odlišuje nejlepší piloty, odpověděl: „Mozek je přímo propojen s pažemi a nohama. Rozumí a cítí, jak se jejich vůz chová. Schopnosti a dovednosti zkrátka mají vrozené.“ Dave Charlton se s tímto světem rozloučil v neděli 24. února 2013 ve svém sídle v Johannesburgu.