Pokud se rozhlédneme po historii F1, najdeme oblasti, o nichž bychom byli přesvědčeni, že s ní mají společného asi tak málo, jako baroko a architektura brutalismu. Přesto stojí i tyto drobné epizody za připomenutí, aby nezapadly nánosem prachu.

Pokud zmíníme jméno Karl Jockum Jonas „Joakim – Jo“ Bonnier (*30. 1. 1930), nebudeme před sebou mít pouze všestranného pilota, ale také milovníka umění. Není divu, jeho děd Karl Otto Bonnier (židovského původu) působil jako knihkupec a postupně své aktivity rozšířil na vydavatelství knih a časopisů, etabloval se rovněž v masmédiích a na univerzitvní půdě. Jeho otec Gert byl uznávaný genetik působící na stockholmské univerzitě, proto není divu, že Joakim absolvoval roční studium jazyků v Oxfordu – plynně jich ovládal šest. Hodlal navázat na rodinnou tradici a vážně se zabýval možností studia vydavatelské problematiky v Paříži, zatímco rodiče z něj chtěli mít lékaře – ale nakonec se rozhodl zcela jinak.

Fanoušci motorsportu a F1 velmi dobře znají jména Ronnie Peterson či Gunnar Nilsson, možná méně Reine Wissell či Marcus Ericsson, ale prvním reprezentantem žlutomodrých barev Tre Kronor byl právě Bonnier, stal se vůbec prvním profesionálním pilotem země Tří korunek. Na rozdíl od některých kolegů měl výhodu, že dobře situovaná rodina mu mohla poskytnout dostatek finančních prostředků. Proto nebyl nutně vázán na tovární stáje a mohl závodit za soukromé týmy. V těch figuroval pouze v letech 1959-1962 (BRM a Porsche), jinak závodil v barvách stájí Centro Sud či u motoristického nadšence Johna Walkera. Nakonec se pustil do vlastního dobrodružství a dal vzniknout vlastní, soukromé stáji. S vozy Cooper a McLaren odjel sezóny 1967 a 1968, pak už jenom zaskakoval a věnoval se oblasti sportovních vozů.

Nejen Stewart…

O Jimu Clarkovi a Jackie Stewartovi se hovoří jako o apoštolech bezpečnosti, ale jedním z prvních byl právě Bonnier. Navíc převzal v roce 1963 od Stirlinga Mosse vedoucí postavení v Grand Prix Drivers Association, tedy jakémsi „odborovém svazu“ profesionálních pilotů. Vážně se zabýval podmínkami závodění, ovšem nikoli jen pasivní bezpečností, ale i dalšími aspekty. Vadil mu například systém 24 hodin Le Mans, kde společně startovaly jak špičkové prototypy a speciály, tak de facto sériové, minimálně upravené vozy, přičemž rozdíl v rychlosti činil mnohdy až 150 km/h. Nemohl tušit, že právě tato okolnost bude jednou z příčin jeho smrti.

Osud jménem Le Mans

Smyslem tohoto ohlédnutí není detailní Bonnierova kariéra, jenom připomeňme, že byl velmi úspěšným jezdcem ve vytrvalostních závodech. Na jeho kontě byla vítězství ve slavných podnicích jako Targa Florio, 12 hodin Reims, 1000 km Nürburgring, triumfoval na podniku v Montlhéry, v roce 1964 na Ferrari 330P dojel s Grahamem Hillem druhý, zavítal i do série Can-Am.

Právě čtyřiadvacetihodinovka na okruhu Sarthe ukončila jeho život. Na rovince mezi úsekem Mulsanne Corner a Indianapolis došlo ke kolizi se švýcarským amatérem Florianem Vetschem. Po nárazu do jeho Ferrari Daytona 365 Joakimova otevřená Lola T280 Cosworth přeletěla svodidla a dopadla do lesnatého porostu. Bonnier byl na místě mrtev. Vyšetřování nehody proběhlo jak po linii vedení závodu, tak ze strany policie, ale závěr zněl – závodní incident, na němž nenesla vinu ani jedna strana.

Pilot – umělec

Je jasné, že rodinné prostředí Bonniera po stránce umění hodně ovlivnilo. Jeho přítelem byl například Jan Runnquist, rovněž s vazbami na vydavatelskou oblast, s nímž navštěvoval už školu. Málokoho pak může překvapit, že Bonnier se zajímal o film a dokonce si zahrál ve filmech Line Six, Horký sníh a Za statečnost ve stanech – samozřejmě nemohl chybět ani v legendárním Frankenheimerově snímku Grand Prix, kde působil jako odborný poradce režiséra Johna Frankenheimera. Rovněž byl autorem biografické knihy Fort – fortare! Fortast? (Rychle – rychleji! Nejrychleji? – 1961).

Na sklonku roku 1968 se vážně zabýval myšlenkou ukončit svou kariéru v F1. Jezdil ji od roku 1956 a dle vlastních slov cítil, že na nastupující generaci už nestačí. Podle některých svědků jím také otřásla smrt Jima Clarka. Většinu roku měl k dispozici vůz McLaren M5A vybavený dvanáctiválcem BRM, jenž koupil od Bruce McLarena – ze sedmi závodů dojel nejlépe na šestém místě při památném „závodě století“ na Monze. Když pak zvažoval ukončení existence soukromého Joakim Bonnier Racing Team, začal přemýšlet, co s vozem udělá. Říká se, že piloti věší přilbu na hřebík, ale Joakim šel o krok dál. Jeho vila v Le Muids nedaleko švýcarského Lausanne měla jednu stěnu volnou: vousatý Švéd, místo aby vůz strčil do garáže, na ni prostě svůj McLaren pověsil. Informoval o tom nejen motoristický tisk a na často uváděném snímku před monopostem pózuje se svou manželkou Marianne Ankarcrona. Od té doby šlo touto cestou několik jeho následovníků, ale Jo opět v jednom směru měl onu myšlenku jako první.