V „archivu“ F1 najdeme nemalé množství pilotů, kteří se přes velkou snahu a potenciál nedostali dále než k několika nepovedeným kvalifikacím, v tom lepším případě mizivému počtu závodů. Jedním z takových zapomenutých jmen je rodák z Argentinského hlavního města.

Miguel Ángel Guerra (31. 5. 1953) se k rychlým kolům dostal v rodné vlasti, kde začal závodit v monopostech zdejší Fromule 4 (jezdí se tu dodnes, už jako Formile Renault Argentina) a od svého debutu v roce 1972 stoupal stále výš: už v roce 1973 je vicemistrem, v dalších dvou letech už na vozech Crespi-Renault resp. Lotus Renault získává titul. Ještě v roce 1975 se začal objevovat v národním šampionátu F2 a i tady záhy vybojoval nejvyšší ocenění (1976-1977). V té době lze vypozorovat jednu zajímavou zkušenost – Guerra se účastnil závodů Formule 1 Mecánica Argentina. Se skutečnými ,efjedničkami‘ měl tento originální šampionát společný jen fakt, že předpisy byly hodně blízké skutečné F1, ale když se v zemi Fangia, Maradony a diktátora Peróna (a zejména jedné z jeho manželek Evity) začaly pravidelně jezdit mistrovské Grand Prix, zájem rychle poklesl a nakonec byla tato varianta nahrazena v roce 1979 levnější F2. Guerra si F1 Mécanica Argentina vyzkoušel právě v roce 1977 a usedl do pověstmi opředené konstrukce Berta F1.

Rychlý postup na vrchol

Jihoameričtí piloti měli vždy určitý význam pro evropské stáje, protože se v době rozvíjejícího sponzoringu přímo nabízela vazba na zámořské odbytiště. Stačí si připomenout příchody těch nejlepších do špičkových stájí, ať to byli bratři Fittipaldiové nebo Carlosové Pace a Reutemann. Stejným směrem proto pošilhávali také menší týmy, což byl případ nováčka na scéne F1, italské stáje Osella.

Malý tým podporoval jako jeden z hlavních sponzorů kosmetický gigant Denim a když po úvodní sezóně 1980 odešel Američan Eddie Cheever, hledaly se další možnosti. Enzo Osella navíc plánoval nasadit dva vozy, ale byl tu jisté problém s vhodnými piloty. Cheeverovy výsledky nebyly bůhvíjaké, čemuž odpovídal i zájem. Problém nebyl s týmovou jedničkou, té se ochotně zhostil Giuseppe „Beppe“ Gabbiani, mající v F1 už velmi skrovné zkušenosti (ale také ještě žádný start).

A tady se nabízí příležitost pro Guerru. Ten se v roce 1978 přesunul do Evropy a vymetal závody F3 a F2 v evropských šampionátech. Vystřídal vozy Chevron, March a Minardi; nejlépe si vedl v roce 1979 na Marchu 792-BMW v týmu Scuderia Everest. Na Hockenheimringu dojel třetí a celkově skončil na 14. místě s osmi body. Následující rok v barvách Minardi F2 sice bodoval už v pěti závodech, vybojoval o dva body více a posunul se na celkově devátou příčku, ale sbíral jen drobty z bodovaných pozic. V každém případě se dostal do hledáčku týmu Osella a výsledkem byla smlouva na příští rok pro formuli 1

Krátký sen

Osella stále ještě platila nováčkovskou daň, konvenční monopost s klasickou pohonnou jednotkou Ford Cosworth DFV figuroval spíše na chvostu startovního pole. Guerra při svém debutu v Long Beach skončil tři místa za kvalifikačním limitem, ale dokázal alespoň porazit dalšího novice Siegfrieda Stohra na bezpochyby lepším voze Arrows a určitě podstatně zkušenějšího Dereka Dalyho. Stejné místo mu patřilo i v Brazílii, o to více se těšil na domácí půdu. Leč neuspěl ani napotřetí, i když poprvé porazil v trénincích týmového kolegu Gabbianiho a jako prvnímu náhradníkovi chybělo na poslední místo na startu (kde byl jeho krajan Ricardo Zunino na Tyrrellu) pouhých 0,245 vteřiny.

Vše si vynahradil v Imole při Grand Prix San Marina – dvaadvacáté místo na startu a za ním sedm dalších soupeřů, což byl bezesporu důsledek odlehčení vozu, jenž „zhubl“ o 15 kg, ale také absence Lotusu kvůli známým tahanicím kolem typu 88. Konečně se Guerra prosadil, aniž by však tušil, že jeho sen právě odtikává poslední dílky na pomyslném ciferníků. Po startu se dostal do těsného souboje s Chilanem Eliseo Salazarem a po vzájemné kolizi v zatáčce Tamburello narazila Osella do svodidel na vnější trati. Angelito, jak se Guerrerovi přezdívalo, nebyl schopen z vozu vylézt a stěžoval si na bolest v končetinách. Na okruh přijela sanitka a po třech kolech po boku závodících vozů odvezla Miguela do nemocnice, kde byla diagnostikována zlomenina kotníku a poranění ruky.

V Belgii a Monacu nahradil Argentince Ital Piercarlo Ghinzani, ve Španělsku jeho krajan Giorgio Francia. Pro francouzský závod byl Guerra opět uveden na soupisce, ale k tréninku nakonec nenastoupil s odůvodněním, že jeho zranění mu ještě start nedovolí. Nakonec Osella rychle reagovala na fakt, že po odchodu Jabouille od Ligieru tato francouzská stáj odmítla znovu poskytnout vůz Jarierovi (jel v jejích barvách už na počátku sezóny); zkušeného francouzského pilota si pojistila do konce roku a Guerra se ocitl mimo hru. Ještě se objevil v jediném závodě F2 v Misanu na GP Jadranu (6. září), ale tím jeho evropská anabáze skončila.

Domácí derniéra

Tehdejší sdělovací prostředky měly mnohem menší dosah než dnes a evropský tisk zdaleka neinformoval detailně o jihoamerických závodech. Tím se Guerra trochu ztratil ze záběru motoristických fanoušků. Proto jen telegraficky – po návratu do Argentiny a roční pauze startoval ve formuli 2 Cosadur a strávil tu čtyři roky (1983-1986). Poté se „přeškolil“ na závody rychlostních vozů Turismo Competencia 2000, a v této kategorii dokonce získal poslední velký triumf – celkové vítězství v roce 1989. V roce 1993 se vrátil do Evropy, kde bojoval v obdobném šampionátu v Itálii. Po dalších účastech v Turismo Carretera (1997) a následně jihoamerické odnoži Super Turismo jel naposledy závod za vozem Chevroletu Chevy v roce 2001.

Jeho další kroky se zaměřily na manažerskou činnost – působil v kategorii Top Race (silniční vozy) a od roku 2004 tu po deset let zastával post vice´prezidenta. Po dalších třech letech přijal funkci sportovního ředitele Renault Sport pro Super TC 2000. Podobně jako u mnohých jiných závodníků se „potatil“ jeho syn Lucas Ariel, jenž závodil v Top Races Series – Miguel Ángel mu samozřejmě dělal manažera.

Malou perličku na závěr – při tradičním Minardi Day 2022, o němž jsme informovali v rozhovoru s Giancarlo Minardim (zde), se Miguel Ángel Guerra po jedenačtyřiceti letech opět posadil do vozu F1. Tentokrát to byl ale March 761, s nímž v roce 1976 jezdil Ital Vittorio Brambilla, a v současnosti patří Robertu Farnetimu. Vedle Guerrery se tohoto motoristického svátku zúčastnili i Luca Badoer, Fabrizzio Barbazza, Riccardo Patrese, Pierluigi Martini, Andrea Montermini, Gianni Morbidelli a Alessandro Nannini.