Brian Henton se v roce 1978 poněkud vytratil z centra dění. British F1 Racing Team měl jepičí život a pilot sám s výjimkou podivné alternace na Österreichringu s týmu Surtees s Rupertem Keeganem (samozřejmě nestartoval) jako by vyklidil pozice. Zdání však klamalo: chystal se na druhý útok, i když jeho sebevědomé prohlášení z roku 1971 už bylo passé.

II. ANI DRUHÁ ŠANCE VŽDY NEVYJDE

Brian se rozhodl ke kroku možná netradičnímu, ale logickému. Bez jakéhokoli kloudného výsledku a s chystanou novou podobou šampionátu F1 (nastupující Jean-Marie Balestre v roce 1979 de facto zlikvidoval soukromé týmy) by jen těžko mohl usilovat o přízeň nějaké stáje. Zvláště, když jeho finanční situace pro případné zájemce neslibovala významnou peněžní podporu. Vrátil se proto o stupínek níž a po „zahřívacím“ roce 1978 se soukromým Marchem cítil, že má poslední šanci. Dohodl se s Tedem Tolemanem, vlastníkem přepravní firmy, jenž se rozhodl realizovat reklamu na své služby prostřednictvím závodní stáje. V podstatě odkoupil zavedený tým Ralt F2 a od motoráře Briana Harta si zajistil solidní pohonnou jednotku. Jedničkou se stal právě Brian Henton. Ten vycítil, že jako oponent dominující značce March může mít větší šanci.

Rozhodla diskvalifikace

A stála proti němu skutečná armáda. March, jenž po odchodu z F1 šel ve formuli 2 cestou kvality a kvantity – nasadil do šampionátu sedm vozů plus další poskytnuté soukromým zájemcům. Henton však držel krok s největším favoritem Marcem Surerem až do desátého podniku v italské Enně. Tam došlo k postartovní kolizi a Brian se jí vyhnul tím způsobem, že použil únikový retardér – čímž se ale vrátil do čela před celé startovní pole. Tým TiGa podal po závodě protest, protože Švéd Eje Elgh dojel za Hentonem a posunul by se tak do čela. Brit byl tedy diskvalifikován, ale Toleman Team podal odvolání, o jehož oprávněnosti měla FIA (bohužel dost necitlivě) rozhodnout až po skončení sezóny.

I přesto měl Henton před posledním podnikem na domácí půdě v Donningtonu náskok jednoho bodu a v závodě se dokázal držet před Surerem, což by mu bez ohledu na uznání či neuznání odvolání k titulu stačilo. Chyběla mu pouhá dvě kola, když ve vlásence Old Hairpin po selhání brzd vyjel z trati a svého největšího soka musel pustit dopředu. Švýcar tak získal titul s náskokem pouhých dvou bodů a Hentonovu naději zhatilo rozhodnutí o oprávněnosti diskvalifikace z Enny: na Brita zbyl jenom titul vicemistra.

Kterak Brian dobyl Evropu – a hořce prozřel

Pro rok 1980 se Tolemanův tým rozhodl pro vlastní vůz. Rory Byrne postavil skutečně výborný monopost Toleman TG 280 Hart; Henton z dvanácti závodů tři vyhrál a celkem devětkrát stanul na stupních vítězů. Jeho nadvláda byla tak dominantní, že si Toleman mohl dovolit poslední závod sezóny docela vynechat. Navíc vicemistrem se stal Brianův kolega Derek Warwick – s devatenáctibodovou ztrátou. Byl to především ambiciózní Tolemanův manažer Alex Hawkridge, jenž kul železo, dokud bylo žhavé: naplánoval přechod celého týmu do F1, včetně Hartova čtyřválcového turbomotoru, navíc se dohodl s pneumatikářskou firmou Pirelli, aby se opět vrátila na tratě Grand Prix (naposledy se tu prezentovala v roce 1958).

Jenže v F1 jako by se ,Tolemani’ ocitli v jiném světě. V F2 dominující stáj o kategorii výš plavala za startovním polem a mistr Evropy zažil ponížení, když se devětkrát po sobě nedokázal kvalifikovat. Věc došla tak daleko, že italský výrobce domácích spotřebičů Candy coby hlavní sponzor pohrozil, že pokud se ani jedno auto do konce evropské části nekvalifikuje, podporu ukončí. Hentonovi se nakonec povedlo sponzorské peníze zachránit v hodině dvanácté: na Monze stanul na předposledním místě a cílem projel desátý, i když se ztrátou tří kol na vítěze. Pak se ale vrátilo vše do starých kolejí a poslední dva závody sezóny opět skončily pro Briana v kvalifikaci.

Aspoň malá útěcha

Brit neviděl v dalším setrvání u Tolemanu budoucnost a tým opustil. Můžeme se dohadovat, zda to byl rozumný krok, ale historie je jednou napsaná. V každém případě následoval rok náhod, hrajících Hentonovi do karet. V podstatě jako soukromá osoba se vydal do Jižní Afriky na úvodní závod ročníku 1982. Prožil tu nejen dramatickou stávku pilotů, ale také vážnou nehodu Marca Surera, svého někdejšího soupeře o titul z F2. Švýcar se zlomeninami nohou byl mimo hru; sportovní ředitel Jackie Oliver chtěl angažovat Patricka Tambaye, ale ten odmítl. Proto se obrátil na Briana – měl u Arrows zůstat po dobu, dokud se Surer nezotaví. Kvalifikace se však Hentonovi ze tří pokusů povedla jen v Long Beach. Poté hlásil Surer nástup do práce a Brian byl opět bez angažmá.

V té chvíli se hroutil sen Švéda Slima Borgudda – jeho finanční zdroje vyschly a Ken Tyrrell si zvolil jako jeho náhradníka Hentona. Ten měl obrovskou šanci při svém prvním startu dosáhnout slušného výsledku, protože Grand Prix San Marina v Imole proslula bojkotem týmů FOCA. Tyrrell ale nechtěl rozzlobit své nové sponzory Candy a Ceramica Imola a přijít o jejich podporu, proto se stal stávkokazem (s ním i tým ATS). Jenže zatímco Alboreto si vedl nadmíru dobře, Henton hned na startu ,utavil’ spojku a dojel pouze do zatáčky Acqua Minerali…

Pro Hentona to byla sezóna do jisté míry zakletá. Pokud neodpadl, umisťoval se v poslední třetině TOP 10 a bráno dnešními měřítky, bral by velmi solidních 21 bodů – ale to by se musel narodit o čtyřicet let později. Nejlépe se umístil na Hockenheimringu, kde ho o bod připravil – Marc Surer! Brian si aspoň zapsal do análů nejrychlejší kolo v závodě, dosáhl ho na domácí půdě v Brands Hatch. Asi tušil, že slyší svou labutí píseň: pro následující rok s ním Tyrrell nepočítal a na jeho místo angažoval Američana Danny Sullivana. Henton se s F1 rozloučil vůbec posledním pořádaným nemistrovským závodem F1 Race of Champions na Brands Hatch v dubnu 1983: hostování v týmu Theodore završil čtvrtým místem, přestože se mu poškodil pedál spojky…

Předpovědi se ne vždy vyplní

Sedmatřicetiletý pilot se na konci roku 1983 rozhodl s hlavní závodní činností skončit. Stal se z něj obchodník, provozoval autosalon a později se začal věnovat developerské činnostim aby nakonec ,fušoval’ do strojírenské oblasti. Překvapil však ty, kteří by si mysleli, že ve volných chvílích prohání rychlá kola – pořídil si koně a v Ingarsby Hall pořádá soukromé dostihy. Jak sám jednou řekl, usedá na čtvernožce s jistými obavami: „Musím ovládat něco, co váží jako závodní auto a má mozek o velikosti hrášku. A já na tom sedím se směšným kloboukem na hlavě.“ Fanoušci motorsportu ho také zřídka mohou vídat na historických motoristických akcích.

O Hentonovi, jemuž se přezdívalo ,Superhen’, se dnes samozřejmě nepíše, mnoho fanoušků na něj zapomnělo. Není divu – statistiky neokupuje skvělými výsledky a jeho účast v F1 byla víceméně nepovedená. Ale je nutné přiznat, že byl závodníkem tělem i duší, o čemž svědčí i jeho památný výrok: „Na světě není nic lepšího, než když někoho porazíte na závodní dráze. Je to vrchol všech emocí, zvláště proto, že je zpočátku hodně těžké dosáhnout takových výšin.“