Opravdu nechceme tvrdit, že z lednice lze postavit F1 – jak tedy jdou dohromady? Seznamte se s příběhem, jehož hlavním hrdinou je člověk, jenž se marně snažil podvést kmotřičku smrt, jednou ji dokonce unikl, aby jejich třetí setkání vše definitivně ukončilo.

V Bognor Regis, vedle železniční tratě v sousedství továrny na lednice, stála kůlna, v níž bývala chována kuřata. V zimě roku 1976, třicet let poté, co se firma LEC Refrigeration prezentovala prvním výrobkem na britském trhu, se tu zrodil vůz Grand Prix, jenž se po různých pronajatých značkách stal prvním vlastním vozem týmu LEC Refrigeration Racing. Trup byl vytvořen na strojích pro výrobu dveří chladniček, pracovalo se na něm když v továrně skončila denní směna. Z kůlny se ozývalo hřmění motoru Ford Cosworth, umístěného na dynamometru přišroubovaném k podlaze. Šéf firmy Charles Reginald Purley (1910-1991) neviděl důvod, proč by nemohl být důstojným soupeřem těch nejlepších: „Koneckonců, vždyť Mario (Andretti) má ve svém Lotusu stejný motor.“

Vůz, posléze označený jako LEC CRP1, navrhl bývalý konstruktér BRM Mike Pilbeam a za jeho volant se vcelku logicky posadil šampion britské F5000 David Purley, syn majitele firmy. S F1 už měl skrovné zkušenosti, když sedlal prodejní model Marchu a zažil krátké dobrodružství s nepovedeným vozem Token. Do povědomí fanoušků se zapsal statečným, ale marným bojem s ohnivým živlem v GP Holandska 1973, kde se snažil z havarovaného vozu vyrvat svého přítele Rogera Williamsona. Pilot bohužel zahynul a David se dočkal velkého uznání, jež vyjádřil svaz novinářů IRPA cenou za statečnost v podobě stogramové cihličky ryzího zlata.

Jako manažer byl angažován Mike Earle, v jehož týmu Church Farm Racing dříve závodili Derek Bell a John Watson. S Davidem ho pojilo společné vítězství v šampionátu F5000. Pilbeam dodal výkresy, motor už měli, takže se s velkým odhodláním pustili do práce. „Když jsme poprvé testovali vůz v Goodwoodu,“ vzpomínal Earle, „David po 50 yardech zastavil: »To auto je snad v půlce zlomené, strašně mě to táhne dolů«. Vysvětlil jsem mu, že to je díky plastovým zástěrkám (dřívější těsnící lišty), které tehdejší pravidla povolovala. On se nikdy příliš o technická řešení nezajímal…“

V závodním režimu stanul LEC CRP1 premiérově v nemistrovském klání v březnovém Race of Champions 1977 na okruhu Brands Hatch. Nechyběly klasické komponenty v podobě motoru Ford Cosworth DFV a převodovky Hewland. První verze měla plnou příď a Purley novou konstrukci kvalifikoval do sedmé řady na třináctém místě. V cíli byl odmávnut jako šestý před piloty mnohem prestižnějších týmů; dobrému výsledku napomohl vyzrálý Davidův výkon a snaha především dovést novinku k šachovnicové vlajce. Šlo tedy o poměrně úspěšnou premiéru, nicméně v Grand Prix USA se tým neobjevil. Hlavním důvodem byla nejspíš úspora finančních prostředků, ale také o něco více času, který měl nováček na přípravu vozu před evropskou částí. LEC do šampionátu F1 oficiálně vstoupil v květnu 1977 na španělském okruhu Jarama. Earle tam novinářům naznačil týmové cíle: „Chceme dokončit co nejvíc závodů a získat zkušenosti.“ Bohužel ve Španělsku se to příliš nepovedlo a tehdy si asi pan Charles uvědomil troufalost svých slov, protože jím zmíněný Andretti závod vyhrál a jeho syn byl jedním z šesti pilotů, kteří neprošli kvalifikačním sítem.

Tým se vrátil na základnu v Bognoru a pilně se chystal na monackou ruletu, leč přišel zásah vyšší moci. Na základě nechvalně známé dohody mezi CSI a F1CA nebyla týmům, které nepatřily k F1CA, přijata přihláška. Takže tým měl o to víc času k přípravě na další start v Zolderu. Vůz dostal novou podobu: kulatá příď byla nahrazena konvenčním předním spoilerem a Purley v konkurenci 31 soupeřů obsadil 10. řadu. Do závodu za slábnoucího deště všichni s výjimkou Jamese Hunta obuli ,mokré‘ pneumatiky. „Zůstali jsme na nich a zatímco ostatní zamířili k boxům k výměně, propracovávali jsme se kupředu, takže v jednu chvíli figuroval David na druhé pozici. Říkali jsme si: »OK, formule 1 je vlastně jednoduchá«. Ve 22. kole předjel Davida Lauda a on se snažil držet v jeho závětří jak to jen půjde. Bohužel, v boxech jsme byli jen tři, což bylo pochopitelně na výměnu pneumatik málo… když tam David přijel, tak jsme ty zatracené gumy měnili snad půl hodiny,“ popisuje Mike Earle události v Belgii, které LECu vynesly 13. místo. David se po závodě Earla ptal: „Kdo byl ten chlap s červenou helmou v červeném autě, který se mě držel jako klíště?“ Brzy se dozvěděl o koho šlo. Lauda po výjezdu z depa drsným manévrem „vyhnal“ Purleye na trávu a ten neváhal dát to po závodě Herr Laudovi dost ostře najevo. Rakušan moudře ustoupil a do žádného konfliktu s bývalým výsadkářem nešel.

Přesun do švédského Andersdorpu lze nazvat pozvolným a nutným sbíráním informací a zkušeností. David se pohyboval v druhé desítce a nakonec po několika změnách v pořadí projel cílem na čtrnáctém místě. Ve francouzském Dijonu Purley daleko nedojel: po startu z 21. místa mu v nájezdu do 6. kola zcela selhaly zadní brzdy. Do zatáčky Villeroy se tedy vřítil bez možnosti snížit rychlost a proletěl zpomalovacím pásem i křovím lemujícím tuto zónu, avšak z vozu se vysoukal bez jakéhokoli zranění.

Prestižním závodem byla červencová Grand Prix Velké Británie: domácí trénink se však stal pro Davida téměř fatálním. Protože pořadatelé přijali přihlášky všech pilotů, bylo nutné zorganizovat tehdy ještě nepříliš obvyklý předkvalifikační trénink. Právě v jeho závěru se u Purleyova vozu zadřelo šoupátko plynu v poloze full throttle a David v zatáčce Beckett’s Corner vyletěl z dráhy. Překonal zpomalovací pruh, protrhl pět záchytných plotů a přídí narazil do přírodní bariéry. Pozdější vyšetřování ukázalo, že Brit jel v té chvíli na pátý rychlostní stupeň; byl vyloučen případný defekt pneumatiky nebo selhání brzd. Pilot přečkal po čelním nárazu zpomalení ze 173 km/h na nulu; odhaduje se, že byl vystaven přetížení 179,8 G, což by byla vůbec nejvyšší hodnota, kterou člověk přežil. Příď a kokpit se zkrátily o 66 cm, Purley zůstal upoután osmibodovým pásem, který se nepodařilo rozepnout, takže musel být přeřezán. Jeho přilba byla nesla četné stopy od překážek, které vůz zdolal, pilot utrpěl mnohonásobné zlomeniny nohou, pánve a žeber. Po nehodě byl hospitalizován v sussexské Midhurst Hospital.

Příčinou nehody byla na první pohled triviální záležitost. Ve čtvrtek drobné potíže ve vstřikování paliva způsobily požár v horní části motoru, ten byl prakticky ihned zlikvidován vestavěným práškovým hasicím zařízením. Mechanici místo vyčistili vysavačem, ale pár drobných částeček smísených s palivem vytvořilo „cementovou“ substanci. Ta se přes snahu mechaniků dostala pod šoupátko plynu. Podle dalšího pilota F1 Mike Wildse, který přihlížel tréninku na vnitřní straně Beckett‘s Corner, právě zde vydával motor Purleyova LECu mnohem větší hluk, což svědčilo o značně vyšším výkonu, než jakým se obvykle tato zatáčka projížděla.

Tuhé Pilbeamovo šasi zachránilo Davidovi život, ale vůz už nikdy nebyl opraven – vrak se nyní nachází ve Wheatcroftově muzeu v Donningtonu jako důkaz zázračného Purleyova přežití. Tým dal mezitím dohromady další šasi označené CRP1/02 a Charlie Purley požadoval, aby bylo v pohotovosti, až bude jeho syn natolik fit, že bude moci zase závodit. „Dodáme mu tím podporu, ne?“ zněl jeho názor. Jenže Davidovo léčení se protáhlo a nakonec už se LEC ve startovním poli nikdy neobjevil.

O několik let později zapůjčila Davidova rodina vůz donningtonskému muzeu, poté ho přes značnou nelibost koupili Gary Wright a Charlie Birkett a Experti v oblasti restaurátorství ve sdružení WDK Motosport (Wife Doesn’t Know – Ženy netuší) strávili dva a půl roku renovací vozu a duo Wright/Birkett ho poté představilo na letištní ploše. Psal se rok 2014 a do kokpitu usedl Joe Twyman, jenž si vyzkoušel LEC také při goodwoodském závodě do vrchu.

„Bylo to nádherné vidět zase tu starou holku na trati,“ říká Mike Earle. „Tehdy nás bylo v týmu jen osm; pokud vím, byl tu mechanik Martin Dixon, Davidova vdova Gail a pochopitelně plno jeho fanoušků. David byl podivuhodný muž, zábavný, když měl svůj den i rychlý, a také statečný. Zažili jsme plno skvělých časů, hodně jsme se nasmáli. Ti, kteří s týmem prožili nějakou dobu si určitě připomenou, že David byl typem opravdového závodníka. Bohužel, už není mezi námi, zahynul ve svém letounu Pitts Special v létě 1985, když se pokoušel nad pláží v Bognoru o nějaké akrobatické figury. My na něj nezapomeneme, stejně jako nevymažeme z paměti jediné auto postavené v kuřecí kůlně, které to dotáhlo až do F1.“