Historie firmy Hexagon se začala psát v roce 1963 – tehdy Paul Michaels v malé garáži přestavěné ze stáje dal vzniknout podniku, z něhož se postupem času stala firma mezinárodního věhlasu a z Michaelse uznávaný obchodník s vozy největších světových výrobců. Do vyšších kruhů automobilového průmyslu pronikl Michaels v roce 1966, kdy začal provozovat franšízový obchod se značkami jako jsou Lotus, Marcos, Monteverdi nebo Porsche. Jak se ale tento úspěšný obchodník dostal až do formule 1?

„Tehdy jsem musel být šílený,“ směje se při vzpomínce Michaels. „Ale byl jsem také mnohem mladší, a pak jsem si nemyslel, že vstoupit do F1 je nějaká zvláštní odvaha. Tehdy si to soukromník jako já mohl dovolit. A protože jsem vždy miloval automobily a automobilový sport, tak jsem udělal to, co jsem v tu chvíli udělat chtěl.“Tak se

Michaelsovi při vzpomínkách na začátky jeho závodní stáje zacukají koutky. Tehdy nebyly žádné obrovské transportéry a motorhomy. „Začali jsme s vozem bývalé stáje Ecurie Ecosse, byl to Jaguar – typ D.Původně s ním měl jet Mike Franey, ale ten ani nedorazil na závod, takže za něj zaskočil Nick Faure. Pak jsem získal další vozy. Třeba Maserati Tipo 61 „Birdcage“ nebo Lister-Jaguar, s nímž Gerry Mashall vyhrál poslední závod v Crystal Palace (1972). Do „moderního věku“ jsme vstoupili poté, co jsem vyměnil obstarožní Bugatti za jeden specifický monopost March.“ Byl to totiž „německý sen“ nebo též Eiffeland-March 21, který z původního typu 721 přestavěl švýcarský návrhář Luigi Colani. Po dramatických osudech v týmu Eiffeland se vůz ocitl u Bernie Ecclestonea, který ho prodal Tony „Money“ Brownovi. Rodák z Dublinu oprostil monopost od všech Colaniho „příkras“ a nabídl ho Michaelsovi – společně s Johnem Watsonem a několika mechaniky, kteří zánikem týmu Eiffeland Wagenbau Caravans přišli o práci – proto rádi přijali nabídku pracovat pro Hexagon. Co mělo být jen jednorázovou kratochvílí přerostlo v něco mnohem většího. Watson absolvoval v týmu první závod 9. září 1972 na irské půdě v dublinském Phoenix Parku (Players No. 6 Grand Prix), kde mu byl jediným soupeřem Allan Rollinson na Lole T300. Protože Watson odpadl, měl jeho konkurent cestu k vítězství otevřenou. Poté se tým Hexagon of Highgate přihlásil na nemistrovský závod F1 pořádaný pod hlavičkou World International Victory Race (formálně John Player Challenge Trophy) 22. října 1972 na trati Brands Hatch. Rodák z Belfastu se kvalifikoval desátým nejlepším časem a skončil v rozhodně ne slabé konkurenci na 6. místě.

Vůz byl krátce poté prodán a Watson začal dumat o kariéře pilota F1, dokonce měl s Hexagonem uzavřenou smlouvu pro F1. Jenže si na začátku roku 1973 startoval v tradičním Race of Champions, kde vážně havaroval – v 7. kole narazil do bariéry, zlomil si obě nohy a čekalo ho dlouhé léčení. Michaels měl alespoň čas se dobře rozmyslet, co dál. „Vrhl jsem se tedy na závody historických vozů, ale začalo to být trochu politické. Nastal okamžik, kdy už to nebyla pouhá zábava, musel jsem se rozhodnout. Zvolil jsem seriózní přístup a koupil Trojan T101.“ Hexagon tak vstoupil do série F5000 Rothmans.

„Mým pilotem se stal Willie Green, protože mě v závodech historických aut zaujal. Ale naše spojenectví nějak nefungovalo; na konci roku jsme uspořádali testovací den v Silverstone, a Wattie, ať byl více či méně fit a způsobilý usednout do monopostu, nakonec zkusil štěstí. Zajel rekord na jedno kolo, takže sezónu v Trojanu dokončil on. A v posledním závodě v Brands Hatch vystoupil dokonce na stupně vítězů.“

Když už se dostavil úspěch v F5000, začalo se pošilhávat po F1. „Když se nad tím zamyslíte, nebyl to tak velký skok. Tehdy mezi F1 a F5000 zase tak velký rozdíl nebyl,“ tvrdí Michaels.

„Pustil jsem se do příprav. Oslovil jsem chlapíka jménem John Goldie, aby se k nám přidal, byl to člověk, který vydělal kupu peněz ve Francii. Zašli jsme potom za Ecclestonem, aby nám prodal starší typy Brabham BT 42. Naším záměrem bylo postupně přejít na novější BT 44 – s Watsonem jsem počítal na post pilota.“

Provoz dílny v sousedství podnikového showroomu v Highgate nějaké vybavení v něčem jako sponzor GP Anglie 1973 umožnilo týmu absolvovat plnou sezónu 1974. „Dostali jsme monopost BT 42, byl to jen monokok a pár dílů, takže bylo zapotřebí několika nočních směn, aby byl připraven k závodu. Během prvního závodu v Argentině nebyl Watson spokojen s řízením. Nevěděli jsme, co je příčinou, dokud šéfinženýr Alan McCall neudělal test řídící tyče. Vůz musel kdysi někde havarovat, protože spousta nýtů byla povolená. V Monacu jsme získali první mistrovský bod, když Wattie skončil mezi E. Fittipaldim a G. Hillem. Protože jsme bodovali, dostali jsme pozvánku do knížecího paláce. Po závodě jsem horečně listoval jakýmsi ekvivalentem Zlatých stránek, abych našel nějakou půjčovnu obleků, my samozřejmě žádné neměli.

V Rakousku dosáhl John skvělého umístění – byl čtvrtý a na Monze se kvalifikoval do druhé řady. Bohužel nás postihla porucha ještě v zahřívacím kole a my neměli žádné náhradní díly. Ecclestone nám pro závod půjčil starší BT 42, ale Watson se propadl dozadu, protože nebyl čas vůz správně nastavit, takže skončil těsně za bodovanými příčkami. To byla asi největší příležitost se výrazně prosadit, i když v USA (Watkins Glen) jsme shrábli další dva body.“

Úspěch však byl vykoupen problémy: „Ve formuli 1 byl vlastně pořadník na pneumatiky. Jako soukromníci jsme neměli vůbec možnost výběru, dokud jsme neskončili na bodech. Pak nás vzal na vědomí Firestone, ale to bylo zrovna v době, kdy se Brabham spojil s GoodYearem. Předpokládám, že na Ecclestonea byl ze strany Američanů vyvíjen jistý nátlak – a proto on tlačil na nás, aby nedocházelo ke konfliktu zájmů. Asi nebylo vhodné, aby jedna značka používala oba typy pneumatik. Další potíží byly dlouhé prodlevy v dodávce náhradních dílů a podobně. Navíc Goldie během roku z projektu vycouval, takže poslední třetinu sezóny už jsem tým financoval sám. Měl jsem snahu získat pro sezónu 1975 peníze, dokonce jsem byl velice blízko dohodě s Gitanes. Francouzi slíbili, že by podporovali tým, ve kterém by jezdil Beltoise s Watsonem, ale na konci roku jsem se rozhodl, že takhle to dál nepůjde. Musel jsem být pragmatický. Sezóna mě přišla na 114.000 £, a dalo se předpokládat, že pro rok 1975 bude potřeba dvojnásobek.“

Tým Hexagon se tak docela z motosportu neztratil, dále se objevoval například v britském šampionátu British Shell Sport, kde Derek Bell ve Skupině 8 na Penske PC3 vyhrál v roce 1977 Gold Cup v Oulton Parku – vlastníkem vozu byl Michaels. „Vlastně jsme se vrátili do „skutečné“ F1 v roce 1976, když jsme nasadili do GP Holandska Penske domácího pilota Boy Hayjeho. Ale to byla jednorázová záležitost. Když se vrátím k naší účasti, těšilo mě naše stálé zlepšování. A byla to především zásluha Johna Watsona. Dnes už řidič nemá příliš šancí, všechno je skryto v telemetrii. My jsme tehdy měli jen papír a tužku, takže jsme se spoléhali na to, co předvede chlap za volantem. Mohl nám napovídat cokoli, když v závodě neuspěl – mohl to shodit na auto nebo tým. Ale to nebyl Johnův případ. Jeho přístup k závodění byl seriózní, soustředil se na svou práci a my se na něj plně mohli spolehnout.“

V barvách Hexagonu jezdili i další piloti – již zmíněný Hayje, Brian Henton či Damien Magee (zvaný též Mad Dog) nebo Derek Bell. Ale podle Michaelse byl Watson nejlepší. „Jednou jsme udělali takový test, do GP Francie jsme nasadili druhou BT 42 pro Carlose Pace. Byl to milý kluk, ale o nastavení vozu neměl ani ponětí. Prostě jen jel bez ohledu na problémy. Je to umění, ale v dlouhodobém horizontu je to k ničemu.“

Paul Michaels se dodnes zabývá obchodem s luxusními auty a občas se účastní závodů veteránů.