V historii F1 najdeme hned několik případů pilotů, kteří se přesunuli do role majitelů vlastních týmů. Počínaje tím nejúspěšnějším Jackem Brabhamem, jenž se na svém voze stal mistrem světa, přes Bruce McLarena, Johna Surteese či Alana Prosta až k vyslovenému propadáku Chrise Amona. Je tu ještě smutný až dojímavý příběh stáje dvojnásobného mistra světa Grahama Hilla.

Nikdy se nedozvíme, zda měl tento sympatický a svým způsobem originální tým šanci se prosadit v širším měřítku. Nelítostný osud uťal jeho ambice ve chvíli, kdy nabíral výšku a hodlal znepříjemňovat život zavedeným značkám F1. Proto se lze jen dohadovat, zda by se vyšvihl do popředí nebo po několika měsících či letech skončil v propadlišti dějin královny motoristického sportu. Je důležité si tyto kapitoly navzdory častým názorům, že není důvod se hrabat v historii, opakovaně připomínat.

Nechcete mě? Vystačím si sám!

Graham Hill po své nehodě ve Watkins Glen 1969 zažíval pozvolný ústup ze slávy. Do jisté míry za to mohlo zranění, ale ani roky nešly zastavit. Rok 1970 ještě jakž takž přežil v týmu Roba Walkera používajícího Lotusy, pak přišel dvouletý ,očistec‘ u Brabhamu, který se po odchodu Jacka Brabhama potácel v problémech – měnil se majitel a ani finanční stránka nebyla nejslavnější. Na konci roku 1972 už měl Hill trápení víc než dost a navíc mu nový majitel stáje, jistý Bernie Ecclestone, v podstatě naznačil, že s ním pro rok 1973 nepočítá.

Hill se tak ocitl v poněkud prekérní situaci. Místa v zavedených stájích byla obsazena a v jeho situaci vypadnout z F1 by znamenalo definitivum. Graham však měl díky své vstřícné povaze otevřeny nejedny dveře – díky tomu se mu podařilo zajistit si vůz Shadow. Byl to velký risk, protože americká (ovšem de facto jen na papíře) značka v F1 právě debutovala. Hill dostal vůz pro evropskou část sezóny a opět jeho stále ještě patrný věhlas mu umožnil, aby uzavřel titulární smlouvu s cigaretovou značkou Embassy, patřící pod koncern Imperial Tobacco. Dalším úspěšným tahem byla spolupráce s firmou Esso, díky níž dostával palivo zdarma. Jeho základnou se nestala žádná extramoderní továrna, ale bývalý sklad v průmyslové oblasti Hanworth v západním Londýně. Tady se dvacetičlenný personál pustil do práce na zákaznickém voze, s nímž Hill poprvé startovat v Grand Prix Španělska; poté už byl stálým členem startovního pole. Leč jeho Shadow DN1 v červenobílé kombinaci si nevedl nijak oslnivě. Buď závod nedokončil nebo se pohyboval v druhé desítce – jedinou výjimkou byla GP Belgie, kde projel cílem na devátém místě.

Spojení starých známých

Situace v 70. letech byla poměrně jednoduchá – stačilo si objednat motory Ford Cosworth, převodovku Hewland a tyto komponenty něčím „obalit“. Tuhle cestu nastoupilo mnoho povolaných, ale málokdo uspěl – stačí si připomenout celý zástup nepovedených konstrukcí (namátkou Bellasi, Maki, Connew, Amon, Eiffeland a další), a příčinou nebyly vždy jen peníze.

Hill se proto obrátil na Erica Broadleye, jenž už dvakrát v F1 působil. Jeho poslední partnerství s Hondou neskončilo nejlépe, ale na Hillovu žádost kývl a pověřil svého mladého konstruktéra Andy Smallmana, aby vytvořil pro kníratého Londýňana vůz. Nezkušený mladík postavil typ T370 na bázi vozu F5000 a vyzbrojil ho silně naddimenzovanou nasávací komorou nad motorem (záhy od ní bylo upuštěno). Vedle Hilla se stal druhým pilotem nováček Guy Edwards, putující do F1 z F5000 a při testech společně se svým šéfem konstatovali, že monopost není špatný, ale postrádá rychlost.

Vrcholem sezóny byl pro Hilla závod ve švédském Andersdorpu, kde po necelých dvou letech, konkrétně 20 Grand Prix, opět stanul na bodovaném pořadí. Poté však musel čelit potížím na postu druhého pilota – tři týdny před GP Velké Británie si Edwards zlomil zápěstí a i když zkusil na Brands Hatch usednout do vozu, bolesti byly příliš velké. Narychlo povolaný Peter Gethin se však do kokpitu nevešel a po symbolickém startu (aby nepropadl obvyklý poplatek) vzdal. Edwards po dalším pokusu na Nürburgringu, kde se nekvalifikoval, dospěl k rozhodnutí zbytek sezóny vypustit a na jeho místo byl angažován Rolf Stommelen, mající za sebou více než půlroční pauzu v F1. Žádný výjimečný výsledek už tým nedosáhl a uzavřel sezónu s jediným bodem.

Vrchol 1975 – tragický začátek…

Před dalším ročníkem se objevilo hned několik informací, jejichž povaha zájem o Hillovu partu zvýšila. Především sílily dohady, za Hill ve svých nadcházejících 46 letech nepověsí přilbu na hřebík. Dále pak prosákly informace, že by se Hill rád osamostatnil – ovšem to by znamenalo, že Broadley musí tuto transakci potvrdit. Testy naznačily, že v týmu nadále zůstane Stommelen, kolem druhého pilota se rojily bohaté dohady. Nakonec Před závodem v Argentině padlo konečné rozhodnutí – Hill bude pokračovat a o spojenectví s Lolou se rozhodne před začátkem evropské části F1.

V týmu panovalo velmi uvolněné ovzduší, až se někteří novináři divili, jak vůbec může taková parta usilovat o úspěch v tak tvrdém prostředí. Například když Hill v Buenos Aires končil závod na 10. místě, na signalizační tabulce se místo odstupu na soupeře před a za ním objevilo lakonické ,last again’ (zase poslední). V JAR Graham poprvé přiznal, že jeho kariéra je u konce, když v zatáčce Jukskei Sweep zcela zničil svůj monopost, takže k závodu nenastoupil, zatímco Stommelen vybojoval sedmé místo.

Jistý zlom znamenal pro Embassy Hill Racing závod v barcelonském parku Montjuïc. Především došlo k dohodě s Broadleyem a vozy poprvé nesly název Hill GH1. Jak uvedli oba aktéři, vše bylo vypořádáno s korektností a vstřícným přístupem. Lola tak potřetí definitivně opustila F1, protože konstruktér Smallman přešel k Hillovi na plný úvazek. Graham také premiérově zaujal postoj na druhé straně boxové zdi – vedle Stommelena angažoval dočasně Françoise Migaulta, jenž už měl v F1 zkušenosti s vozy Connew a BRM. Stáj také debutovala s vozem nově opatřeným zadním spoilerem ze sklolaminátu, což pro další běh událostí bylo důležité. Španělský závod byl totiž typickou ukázkou šlendriánu, dohadování a nátlaku šéfů týmu, takže se jelo za téměř neregulérních podmínek (detailně jsou události popsány v Ročence F1 1975). Stommelenovi se ve 25. kole na terénním zlomu křídlo buď zlomilo nebo zcela utrhlo – přesný záznam není k dispozici. Monopost po děsivé linii smrti zabil pět lidí a Rolf z něj vyvázl sice z těžkými zraněními, ale přežil – nejspíš díky tomu, že z něj ještě během letu vypadl.

Hill se tak nakrátko vrátil do kokpitu v GP Monaca, ale v tréninku na závod, v němž dokázal pětkrát vyhrát a zasloužil si titul „Král Monte Carla“, opět lehce havaroval a nekvalifikoval se. V tom okamžiku v něm začalo klíčit rozhodnutí, které později – podle jeho slov v koupelně hotelu v belgickém Zolderu – uzrálo. První, komu ho oznámil, byla jeho manželka Betty. Byla tak rozradostněná, že chtěla objednat ke snídani šampaňské. Hill prý jen cukl knírkem a se strojenou výčitkou prohlásil: „Betty! To jsi anglická lady? Šampus k snídani!“

… a příchod nové naděje

Hillovi imponoval nadějný mladík Tony Brise – podařilo se mu ho přesvědčit a třiadvacetiletá rostoucí hvězda se jednoho dne objevila ve vratech dílny v Hanworthu se slovy: „Tak jsem tady, kde mám to zatracené auto?“ Ihned bylo jasné, že do tohoto prostředí zapadne – a že rozhodně o Briseových kvalitách nebyl přesvědčen jen Hill dokazuje nabídka angažmá na celý zbytek sezóny ze strany Franka Williamse. Tony ale zvolil Hillovu stáj. Debutoval za ni v Belgii a už ve druhém závodě vyjel premiérový bod. Vedle něj se však piloti nadále střídali – během tří závodů měl pokaždé odlišného kolegu: v Belgii Migaulta, ve Švédsku Schuppana a od Holandska se v týmu usídlil Alan Jones. Australan přišel do stáje poté, co zkrachoval jeho dobrodinec Harry Stiller, provozující soukromý vůz Hesketh.

Brise nezapřel svůj talent, ale přeci jenom byl ještě poněkud horkokrevný a ,nevyježděný’ – udělal několik chyb, ale odborníci mu predikovali velkou budoucnost. Jones se takové pozornosti netěšil, ale své kvality prokázal na ultratěžkém Nürburgringu pátým místem a obohacením týmového bodového konta. Byla to ale také zároveň jeho labutí píseň v barvách Hillu – v Rakousku se vrátil Stommelen, ale ať už to bylo velkou přestávkou nebo ještě následky zranění, výsledky byly velmi špatné, takže v posledním závodě v USA hájil Hillovy barvy osamocený Brise.

Od testů k zániku

Celou sezónu 1975 bral Hill jako průpravu pro rok další – typ GH1 byla pouze Smallmanem upravená Lola T371; Andy se soustředil na svou prvotinu – Hill GH2 byl nápadný vysokým kokpitem a nízkými bočnicemi plus „dvouplošníkovým“ zadním spoilerem. O možné sestavě týmu leccos napovídala i přítomnost Alana Jonese při testech – ty probíhaly nejdřív v Silverstone, ale chladné a občas deštivé počasí ,vyhnalo‘ Hillovu partu (a s nimi i další stáje) do francouzského Le Castellet. Hillova stáj měla na okruhu Paul Ricard testovat ve dnech 28. – 30. listopadu, ale práce probíhaly bez problémů, takže místo v neděli měl tým vše odbyto už v sobotu odpoledne a rozhodl se vydat zpět na ostrovy. Nikdo nemohl tušit, že se právě uzavírá poslední kapitola stále ještě nového týmu.

O následné katastrofě jsme podrobněji psali zde, proto si řekněme něco o definitivním zániku. Protože v troskách Hillova Piper Aztecu zahynula podstatná část osazení stáje, bylo zjevné, že pokračování je nemyslitelné. Kromě mechaniků Alana Howella a Malcolma Allana, kteří dovezli testovaný GH2 zpět do Anglie, byl posledním členem manažerův asistent Allan Turner. Rozhodnutí bylo krátké a logické – ve třech lidech a bez hlavní osobnosti nelze pokračovat. Technická část byla odprodána Walteru Wolfovi, jenž převzal i další materiál od stáje Hesketh a rozhodl se posílit Williamsovu stáj především finančně – tím na krátkou dobu vzniklo spojení Wolf-Williams. Alan Jones, jenž v Le Castellet chyběl, nakonec získal azyl u Johna Surteese. Událost měla i zásadní vliv na hlavního sponzora – značka Embassy se z F1 nadobro stáhla.

Ačkoliv už dnes málokdo z paměti vydoluje vzpomínku na Hillův tým, fanoušci si mohou nadále na srazech historických vozidel jeho stopu připomínat – inkriminovaný vůz GH2 se na nich čas od času objevuje, nejčastěji při goodwoodském Festival of Speed. Jeho přítomnost upomíná na existenci malého týmu, jemuž nebyl dopřán dlouhý čas na poli motorsportu – o to větší je důvod, abychom si jeho památku, stejně jako Grahama Hilla, stále připomínali.