Sportovců, kteří by mohli říci Caesarovo legendární ,Veni, vidi, vici’, je v jakémkoli odvětví minimum. Ale zkusili byste odhadnout, kolik je jich v samotné F1? Pokud pomineme fakt, že historicky první závod musel někdo vyhrát? Vlastně jen dva – a i toto tvrzení má své „ale“…

Takže ponechme stranou Giuseppe „Nino“ Farinu, jenž triumfoval onoho 13. května 1950 v Grand Prix Velké Británie, prvního závodu oficiálního mistrovství F1 – a de facto i Johnnie Parsonse, vítěze 500 mil Indianapolis, poněkud násilně včleněných do šampionátu, asi z důvodu ,celosvětového klání’. Kdo nám tedy zbývá? Dnes zapomenutý Ital s věčně mžikajícíma očima…

Na svět přišel v Miláně, kde jeho otec vlastnil prosperující slévárnu, takže si rodina Baghetti nemusela nic odepírat. To platilo i pro zálibu v rychlých kolech, které dvaadvacetiletý Giancarlo propadl naplno v roce 1956; s Alfou Romeo 1900 Ti se objevoval tři roky na tratích cestovních vozů, až přišel zásadní postup do Formule Junior – to se psal rok 1959.

Krátká cesta na stupně vítězů

Duchovním otcem této kategorie byl hrabě Giovanni „Johnny“ Lurani, jehož cílem bylo „přivést nadějné mladíky ze sedaček motokár k profesionálnímu sportu“. Byly to nejen nadějné výsledky, ale i jezdecký projev – proto si jej vybrala koalice nezávislých majitelů italských týmů, sdružená pod F.I.S.A. (Federazione Italia Scuderie Automobilitische – neplést s Fédéradion Internationale du Sport Automobile) do svých řad – v podstatě šlo o určitou „přípravku“ stáje Ferrari. Proto měla F.I.S.A. k dispozici vůz maranellské stáje, pouze s upraveným motorem pro Formuli Junior.

Baghetti nedrtil soupeře rozdílem třídy, ale zaujal spolehlivostí a schopností rychlého rozhodování, proto dostal přednost před úspěšnějšími krajany Lucienem de Sanctisem a Albinem Buttichim. Baghetti se měl etablovat v nemistrovských závodech; těch se z dnešního pohledu jeho neuvěřitelných pětadvacet! Samozřejmě v každém nebyla přítomna plná konkurence, ale Grand Prix Syracuse, pořádaná 25. dubna 1961 na Sicílii, byla výjimkou potvrzující pravidlo. Ostatně posuďte sami – na startu byli Bonnier, Brabham, Salvadori, Clark, Bandini, Moss, Gurney, G. Hill, Ireland, Trintignant, Brooks, Surtees či Gendebien – co jméno, to pojem. A všechny dokázal Baghetti porazit!

A nedosti na tom – další klání bez mistrovského statutu se odehrálo za tři neděle (14. května) na okruhu Posillipo jako Grand Prix Neapole, a Baghetti opět vyhrál. Konkurence byla, pravda, podstatně slabší, ale to nic neměnilo na faktu, že Giancarlo ujel ostatním soupeřům o celé kolo.

Následovalo to, co se dalo čekat. Ferrari dodal ryzí ,efjedničku’ a Baghetti, sále pod hlavičkou F.I.S.A., byl přihlášen do mistrovské Grand Prix Francie na okruhu Reims-Gueux. Jeho kolegy v rudých barvách byli Phil Hill, Wolfgang von Trips a Richie Ginther.

Veni, vidi, vici!

Tři piloti Ferrari dobyli první tři místa na startu, nováček Baghetti zaplatil určitou daň a odstartoval dvanáctý. Jenže když ve 40. kole vyřadil tlak oleje Ginthera, zůstal Giancarlo poslední nadějí vzpínajícího se koníka. Ke svým kolegům se přidal už ve 14. kole a po zmíněném odstoupení se posunul do čela, ovšem jeho soupeři měli podobu stříbrných vozů Porsche 718 s dvojicí Dan Gurney a Jo Bonnier v kokpitech. Během posledních dvanácti kol se na čele osmkrát změnilo pořadí. Dejme nyní slovo samotnému Baghettimu: „Byl to hodně těžký závod. Horko, asfalt tekl, ucpal se mi chladič, takže teplota stoupala. V tom mi pomohli Gurney s Bonnierem, spoléhal jsem na jejich větrný stín na rovinkách. Byla to moje první GP, Dan a Jo se mě snažili ,vyděsit’ tím, že mě předjíželi z různých stran, ale říkal jsem si, že když jim to prochází, mohu to zkusit také. Bonnier odpadl a tři kola před cílem jsem s Gurneyem bojoval o vítězství. Bylo mi jasné, že pro první místo si musím zachovat ideální pozici pro slipstream. Do poslední zatáčky jsem najel nalepený na Porsche a při výjezdu jsem mohl útočit. Jel středem trati, aby mohl reagovat na to, co udělám. Když jsem viděl, že se podíval do levého zrcátka, ,vzal’ jsem ho zprava a projel kolem něj!“

V italském tisku propuklo nadšení – „nový Ascari“ hlásaly titulky a připomínaly, že ze tří závodů (byť dvou mimo šampionát) přivezl Baghetti tři vítězství. V jejich lesku jako by věhlas dvojice P. Hill a von Trips mírně pobledl.

Ono prokleté ,první vyhrání’…

Že všechny stromy nerostou do nebe se Baghetti přesvědčil hned v následující Grand Prix v britském Aintree – v 27. kole po vlastní chybě ,chytil’ hodiny a skončil mimo trať. A protože u Ferrari je přetlak pilotů, putuje na jeden závod (GP Německa) na ,trestnou lavici’ a čtvrtý vůz dostává Belgičan Willy Mairese. V Itálii je už Giancarlo opět na trati, aby se stal svědkem známé tragédie. V úvodní pasáži se po kolizi s Jimem Clarkem zabil Wolfgang von Trips a s ním zemřelo 14 diváků.

Baghetti držel až do 14. kola čtvrtou příčku a také nejrychlejší čas na kolo, ale poté jeho motor vypustil duši. Pro Itala a vlastně celou stáj Ferrari tím sezóna skončila, poslední závod v USA vypustili, ale Baghettiho mohl hřát fakt, že pro rok 1962 už byl angažován jako tovární pilot Ferrari. Doposud jel kromě GP Francie další dva závody v barvách spřáteleného týmu Scuderia Sant Ambroeus. Perličku na závěr – šest týdnů po GP Itálie si připsal Ital čtvrté vítězství v roce: šlo o další nemistrovský závod Coppa Italia (trať Vallelunga) Scuderia Sant Ambroeus tentokrát poskytla Giancarlovi vůz Porsche 718. Právě ten, který ve Francii s velkou slávou porazil. Měl slíbeno opět Ferrari, ale v den závodu nebylo k dispozici…

Stíny Monzy

Ferrari se po smrti von Tripse potýkalo nejen s poklesem výkonnosti, ale i zhoršujícího se vztahu nového mistra světa Phila Hilla s vedením týmu. Do toho navíc přišla už zmiňovaná ,Palácová revoluce’, takže v Maranellu panoval jistý chaos. Baghetti sice startoval v první GP Holandska, ale pak stáj ,točila’ vedle Hilla čtveřici pilotů (Mairesse, R. Rodríguez, Baghetti a Bandini) a dokonce úplně vynechala GP Francie.

Giancarlo se tím pádem propadl do středu pole a i když dokázal vybojovat čtvrté místo v Zandvoortu a páté na Monze, pochopitelně si pohoršil v klasifikaci a přemýšlel, kudy se dát dál. Nakonec učinil asi největší chybu ve svém životě. Ačkoliv mu Ferrari pro rok 1963 nabízel smlouvu, Ital odmítl.

Už jen paběrky

Stáj A.T.S. (profil zde) se rozhodla smést Maranello ze závodních tratí a povrchu zemského vůbec – v roce 1963 nastoupila s oběma bývalými piloty Ferrari – a jednalo se o naprostou katastrofu. Giancarlo jel z deseti závodů pouhou polovinu a cíl viděl jen jednou: v GP Itálie dojel patnáctý.

Následoval přesun k soukromému týmu Scuderia Centro Sud, kde sice Baghetti byl o něco úspěšnější (z šesti závodů dokončil pět, nejlépe rakouskou GP na sedmém místě), ale sám cítil, že jeho hvězda zapadá. Někdejší „nový Ascari’, jehož Ferrari nazval „jen o trochu horším Varzim“ už další angažmá nesehnal.

Kariéru zakončil trojí účastí v GP Itálie: v roce 1965 na Brabhamu, o rok později na Ferrari a poslední závod absolvoval jako kolega Jima Clarka v Lotusu 49. Tehdy měl opět blízko k bodům, ale zradil ho motor. Během těchto let jezdil také šampionát cestovních vozů a na značkách Alfa Romeo a FIAT Abarth slavil menší úspěchy. Konec jeho kariéry nastal v červnu 1968 – při závodě F2 pilotoval na Monze Ferrari 166 Dino v závodě Monza Lottery GP; ve 23. kole došlo k hromadné nehodě a Giancarlo byl jedním z těch, kteří z ní vyvázli se zraněním. Rozhodl se proto ukončit aktivní závodní kariéru.

Na závěr malé intermezzo

Proč vlastně Baghetti usedl v roce 1966 na Monze do Ferrari a ještě staršího typu 246? Mohli za to organizátoři a film. John Frankenheimer natáčel na Autodromo scény do svého filmu Grand Prix a organizátoři, kteří chtěli mít na trati dalšího Itala režisérovi navrhli, aby Bandini usedl do BRM P261 jako ,double’ za herce Jamese Garnera. Vybrali si vůz ze stáje Reg Parnell Racing, ale pak se ozval – sám commendatore Ferrari. Tragicky zesnulého Reginalda Parnella (zemřel v roce 1964 po banální operaci slepého střeva) si nesmírně vážil: „Pamatuji si il grande Parnell, když pro nás vyhrál na Vandervellově Ferrari na Novém Zélandu. Nabízím vám typ 246 pro Bahgettiho. Postaráme se o vůz po technické stránce, ale nasazen bude pod hlavičkou týmu Reg Parnell Racing,“ učinil tehdy zástupcům týmu nabídku. Tím pádem se Giancarlo ještě jednou projel ve Ferrari, jenom filmaři brblali, protože tím pádem přišli o BRM v modrobílé barevné kombinaci. U Parnella ale stihli opatřit odpovídající kamufláží monopost Mike Spence, takže nakonec byli spokojení všichni. Snad jenom pilot, jenž se dotáhl na výborné páté místo. ale 55. kole musel kvůli vynechávajícímu zapalování do boxů a zdržel se tak dlouho, že nakonec nebyl se ztrátou devíti kol klasifikován.

Giancarlo Baghetti tedy nenaplnil obrovské naděje do něj vkládané, ale jak později uvedl, nijak si tím hlavu nelámal. Našel totiž po konci kariéry pilota rychlých kol neméně zajímavou práci: stal se novinářem a fotografem motoristického periodika Auto Oggi a mohl tak v důvěrně známém prostředí zůstat. Setrval v něm až do smutného konce, kdy ho necelý měsíc před 61. narozeninami skolila rakovina.