Značka Ferrari se těší určité výjimečnosti, má za sebou bohatou historii a jako jediná v existenci formule 1 nechyběla ani v jednom ročníku (jen občas vynechala nějaký závod). Vzhledem k tomu, že současné weby couvají v odhalování tajemných koutů týmových kronik maximálně o pět let zpátky, pokusím se tento dluh do jisté míry napravit.

Že se Maranello několikrát otřáslo v základech a hrozil mu zánik, to jsou okolnosti dostatečně známé. Mnohem méně se ví o události, titulované jako La grande fuga (Velký útěk), případně Il grande sciopero (Velká stávka). A když už jsme u těch příměrů, použijme francouzský výrok z knihy Pařížští Mohykáni od Alexandra Dumase st. Zní Cherchez la femme a do našeho jazyka bývá převáděn jako Za vším hledej ženu.

Kdyby jedna, hned (minimálně) dvě

Aniž bychom hodlali nadbíhat bulváru, je třeba sáhnout do soukromého života muže, jemuž se říkalo l’igegniere (inženýr), il Grande Vecchio (Velký kmet), il Mago (kouzelník), il Patriarca, il Commendatore či il Drake. Enzo Anselmo Giuseppe Maria Ferrari postupně vynesl svou stáj na piedestal, těšil se z úspěchů – ale v rodinném životě prožíval krizi. S manželkou Laurou Dominicou Garello měl syna Alfreda, zvaného Alfredino nebo prostě Dino. Vázala ho k němu maximální otcovská láska a dokonce říkal: „Láska k ženám je věcí touhy, skutečný cit má jen otec k synovi a muž k závodům.“ Můžeme o této otázce debatovat, ale il Patriarca si za svým stál.

Snad i proto jeho vztah s manželkou nebyl bez mráčků, protože Laura byla v podstatě ženskou variantou jeho samotného. Na sklonku 30. let se Enzo seznámil v Carrozzeria Orlandi s mladou sekretářkou Linou Lardi a vznikl mezi nimi důvěrný vztah. Neřešme nyní osobní problémy tohoto trojúhelníku; mnohem podstatnější byla rodinná tragédie, která Enza zastihla v roce 1956. Jeho milovaný Dino zemřel ve čtyřiadvaceti letech důsledku Duchenneovy svalové dystrofie, což Ferrariho doslova srazilo do kolem. Mladý Alfredino byl technicky nesmírně nadaný a Enzo po jeho smrti prošel stádiem určité apatie. Nadále však udržoval vztah se slečnou Lardi, která mu v roce 1945 porodila syna Piera.

Krize narůstá

V odborných článcích a publikacích se zmiňuje i fakt, že v letech 1957 a 1958 ve Ferrariho vozech zahynuli čtyři špičkoví piloti – Eugenio Castellotti, Alfonso de Portago, Luigi Musso a Peter Collins. Už méně se však připomíná, že ani jeden nezemřel kvůli technickému selhání; příčinou byly jezdecké chyby, přecenění schopností či špatný psychický stav. Po Hawthornově titulu (1958), jenž byl označován za šťastný či náhodný, se konečně Ferrari zbavil svého do jisté míry archaického názoru „koně se zapřahají dopředu“, odsouhlasil moderní koncepci raženou vozy Cooper a jeho konstrukční tým pod vedením inženýra Carla Chitiho vyprodukoval fantastický monopost Ferrari 156 „Squallo“ či „Sharknose“ (odkaz na řešení přídě). Do boje o titul se zapojili Phil Hill a německý aristokrat Wolfgang Berhge von Trips.

Málokdo ale tušil, že v pozadí se začíná odehrávat docela jiné drama – a na svědomí ho měla Ferrariho manželka Laura. Existuje názor, že Ferrari v té době neměl o tým takový zájem, jiné zdroje uvádějí, že poměrně arogantní, panovačná a sebevědomá dáma chtěla mít svůj podíl na úspěších stáje a prokázat svůj vliv (coby jistou kompenzaci, že v podstatě povolila manželovi milenecký vztah). Faktem je, že vedení stáje značně komandovala a mnohdy volila způsoby a výrazy, jakých by se dáma rozhodně dopouštět neměla. Jeden z mechaniků dokonce později uvedl, že její výrazy by uvedly do rozpaků i notně otrlé námořníky, kteří – jak je jistě dobře známo – pro peprné slovo nikdy nechodili daleko.

Vzpoura po titulu

Středem jejich útoků se stal obchodní manažer Ferrari Girolamo Gardini, jehož přínos pro tým byl nezpochybnitelný. Chování Laury bylo natolik za hranou, že začal s Ferrarim celou věc řešit, a když commendatore nejevil snahu docílit nějakého výsledku, sáhl k argumentu nejtvrdšímu: lidově řečeno prohlásil „buď já, nebo ona!“ Tedy přesněji: požadoval, aby Laura do věcí stáje nezasahovala.

Ferrari se ocitl v mezi mlýnskými kameny. Laura s vědomím své převahy nastolila tvrdé podmínky – jeho nemanželský syn nebude mít žádné dědické nároky a nesmí nosit jméno Ferrari, Lina nikdy nesmí překročit práh jejich rodinné rezidence na 11 Via Garibaldi v Modeně. Nadále se odmítala vzdát svého vlivu v manželově podniku. Na druhou stranu by rozkol ve stáji znamenal velké potíže a zejména absence zkušených odborníků byla téměř nemyslitelná. Nicméně vládce Maranella se zachoval jako gentleman: postavil se na Lauřinu stranu – a zažehl doutnák k nevídané explozi.

Gardiniho totiž podpořila zaměstnanecká elita: konstruktéři Carlo Chiti a Vittorio Jano, ředitel prototypové dílny Giotto Bizzarrini, personální ředitel Enzo Selmi, administrativní ředitel Ermanno della Casa, vedoucí slévárenské dílny Fausto Galassi, šéf karosárny Medardo Fantuzzi a ředitel závodní stáje Scuderia Ferrari Romolo Tavoni. To byl pro Ferrariho šok, nicméně ani poté neustoupil a pronesl slavnou větu: „Pokud se ti nelíbí, co děláš, nebo se ti tu nelíbí, nikdo ti nebrání odejít. Zařiď se po svém, ale ne u mě!“ Tím bylo rozhodnuto – Gardini, Chiti, Bizzarrini, Selmi, della Casa, Galassi a Tavoni označili stáj Ferrari za „… továrnu postavenou na mrtvých mužích“ a v říjnu 1961 odešli. Stalo se tak navíc pod dojmem zářiové tragédie na Monze 1961, kdy po kolizi s Clarkem vyletěl vůz Wolfganga von Tripse mezi diváky a kromě německého hraběte zůstalo na místě 14 obětí. Uprchlíci z Maranella se v prvním prohlášení nechali slyšet, že při dalších krocích „smetou Ferrari z motoristické mapy.“ Jano a Fantuzzi nakonec zůstali loajální a setrvali v týmu, i když Vittorio po další roztržce o pět let později Maranello opustil.

Vše zlé je k něčemu dobré.

Šestice Gardini, Chiti, Bizzarrini, Galassi, Selmi a Tavoni se rozhodla převálcovat Ferrariho založením značky Automobili Turismo e Sport – zkráceně A.T.S. (neplést s A.T.S.: Auto Technisches Spezialzubehör v letech 1978-1984). Podobná situace, kdy vlastně kompletní špičkový management opustí stáj, by asi mnohým zlomila vaz. Ferrari ale po kritickém a neúspěšném roce opět nabral vítr do plachet. A zatímco pokus rebelů skončil fiaskem, Ferrari povolal do týmu mladíka jménem Mauro Forghieri a s ním Sergia Scagliettiho, kteří už v roce 1964 – byť za dobře známých okolností – slavili titul s Johnem Surteesem. Forghieri pak po krátké pauze vrátil Maranellu s typem 312 slávu v 70. letech.

Laura Dominica svůj zásadní vliv ve stáji F1 s příchodem mladých posil postupně ztrácela, ale Ferrari s ní nadále žil až do její smrti v roce 1978. Pokud si kladete otázku, proč se pár nerozvedl, pak se tak stalo z jednoduchého důvodu: italské zákony až do roku 1975 rozvody striktně zakazovaly. Ale ani po Lauřině smrti se Enzo s Linou nikdy neoženil; v každém případě ji však neignoroval, nadále se s ní stýkal a o Piera se náležitě postaral. Ten skutečně vystupoval až do Ferrariho skonu v roce 1988 jako Piero Lardi, teprve pak si oficiálně změnil jméno na Lardi-Ferrari. Lina Lardi se dožila 89 let – její život vyhasl v roce 2000.

Pokud vám vrtá hlavou, proč se hovořilo o Velkém útěku, pak je třeba hledat spojitost ve slavném americkém snímku téhož jména, jenž režisér John Sturges s velkou podporou filmových hvězd natočil v roce 1963, kdy se na trati objevilo nešťastné ATS.

Jedná se mírně zestručněnou verzi událostí z roku 1961 – jestli se někdy povede učinit jakousi kroniku Ferrari v F1, pak v ní tato kapitola v bohatší podobě určitě nebude chybět.