Chtěl bych poprosit naše čtenáře, aby si udělali takový malý quizz. Do pěti vteřin vyjmenujte ve správném pořadí pět značek podle jejich historického umístění v Poháru konstruktérů. A jako bonus, kolik těch titulů získaly. Jak v podobných případech píší ostatní weby – plný počet dá jen opravdový znalec.

Není to ale naše chyba. Na rozdíl od jiných oblastí se ona týmová v F1 tak trochu upozaďuje. Už jenom fakt, že jsme museli osm let čekat, než vůbec byla soutěž pro značky F1 zavedena a dokonce se dlouho nazývala Neoficiální MS značek, jako by se nevědělo, jak ji správně uchopit, následovaly další peripetie a například až do roku 1978 bylo hodnocení poněkud diskriminační, protože v případě dvou vozů téže značky na bodovaných místech započítávalo jen ten lepší výsledek. Až od roku 1979 se začaly zisky sčítávat – i proto náhlý vzestup počtu bodů.

To ale nic nemění na faktu, že Pohár konstruktérů se stále netěší takové oblibě či pozornosti, jakou by si určitě zasloužil. Když někomu dáte dotaz, kdo se stal mistrem světa například v roce 1983, většina správně odpoví, že Nelson Piquet sr. Trefí se ale stejný počet dotázaných stejně neomylně v případu držitele trofeje pro nejúspěšnější značku? On totiž – jak známe z loňska – ne vždy sedí mistr světa v „pohárovém“ autě. Pro pořádek, tehdy dominovala značka Ferrari.

Z pátého na nejstarší kontinent

Letošního jubilanta založil Novozélanďan Bruce McLaren, jdoucí bezesporu ve šlépějích svého slavnějšího kontinentálního kolegy Jacka Brabhama. Své radosti si dokázal užívat a rozšířil jeho slávu i na americký kontinent – ať šlo o série Can-Am či IndyCars. Jeho smrt v roce 1970 však mnohé změnila; na scénu přišel tvrdý obchodník Edward Everett „Teddy“ Mayer, postavou malý, ale velmi neústupný Američan. Tým už v té době působil ze základny v Colnbrooku ve Velké Británii a přídomek „kiwi“ už téměř nebyl slyšet.

Fanoušci určitě mají v paměti slavné roky v polovině zlaté éry F1 v sedmdesátých letech, kdy Emerson Fittipaldi a James Hunt opět vytáhli původně oranžové vozy na výsluní. Právě kontrakt s Marlboro poskytl stáji velice solidní finanční základ, na němž se dalo stavět (jinak by Fittipaldiho od Lotusu těžko přetáhla). Druhým důležitým bodem byl McLaren M23, lze říci bez nadsázky fenomenální vůz, jenž dokázal držet s konkurencí krok po dlouhé čtyři roky a jak se vyjádřil James Hunt, mohl klidně vydržet i déle.

Raketový věk a dominance

Project Four sbíral úspěchy v nižších kategoriích a skoro se ani nechce věřit, že jeho strůjce Ron Dennis prožil v roce 1974 blamáž s nevyvedeným pokusem vstoupit do F1 pod značkou Rondel. Jak ukazují jeho další kroky, poučil se a pochopil. Naší snahou není líčit tu podrobnou historii značky, ale nelze pominout, že po naprosto nedůstojných letech 1978-1980 (McLareny nevyhrály tehdy ani jeden závod a piloti na stupně vítězů vystoupili všehovšudy dvakrát!) nastartoval velkolepý comeback, jehož evidentním vrcholem byl rok 1988, kdy si sázkaři mohli v kolonce vítěz doslova předplatit – McLaren.

Bylo neuvěřitelné, že jedna stáj dokázala deset let hrát absolutní prim a s výjimkou známé Spygate v roce 1997 (za což byla ze šampionátu vyloučena) neklesla nikdy pod pátou příčku v poháru konstruktérů. Alain Prost a Ayrton Senna za malého přispění Niki Laudy museli soupeřům nahánět hrůzu (byť v roce 1987 – kdy ještě Senna v týmu nebyl, dostali soupeři poněkud větší šanci). Nutno ale také objektivně přiznat, že s výjimkou dvouletého období Senna-Prost měl McLaren podobné potíže jako v posledních sezónách Red Bull: solidní druhý pilot. Při vší úctě Keke Rosberg, Stefan Johansson či Gerhard Berger nehráli svou roli podle představ (Berger aspoň sem tam něco vyhrál).

Po níži stoupá tlak

Rozebírat druhou éru Fernanda Alonsa a potíže s Hondou už není třeba – mnozí z fanoušků je dobře pamatují. Chci tím pouze říci, že McLaren i přes velmi nepříjemný pokles dokázal najít cestu zpět a nezkrachoval jako druhdy úspěšné značky BRM, Brabham či Lotus, nebo netápe příliš dlouho jako například Williams. Ale bez nadsázky lze říci, že málokdo čekal natolik raketový vzestup. Na druhou stranu – povedlo se vytvořit velmi solidní dvojici (což na druhou stranu může být jistý problém; z minulosti ho rovněž známe), kvalitní vůz a minimum technických problémů. Což rovněž někomu může připadat jako běžné, protože poslední roky se ony defekty dají spočítat na prstech jedné ruky a odpadnutí jdou většinou na vrub nehodám nebo kolizím.

Pohár konstruktérů málokdy bývá definitivní tak brzo – i když o titulu se také bude s největší pravděpodobností rozhodovat v oblasti opět oranžových. Je to tak trochu záležitost vice versa oproti loňskému roku, kdy Norris srdnatě finišoval, ale zázraky se dějí skutečně jen výjimečně. Svůj titul si Brownovi hoši opravdu vybojovali bez debat a lze říci, že do něj přispěli měrou prakticky shodnou. Chce to teď jenom jedno: po zisku jubilejního desátého titulu v Poháru konstruktérů vydržet na výsluní ještě šest let, aby se vyrovnali na piedestalu legendě Ferrari. I když; McLaren už se může směle zvát stejně. Dal světu dvanáctkrát světového šampiona (v podobě sedmi pilotů), v počtu vítězství už se přehoupl do třetí stovky a pořád to nejsou konečné údaje.

Zavzpomínejme

McLarenu rozhodně patří gratulace a je zjevné, že podobně to vnímá většina soupeřů, kteří mu v prohlášení po posledním závodě v Singapuru tlumočili. Je tu pochopitelně otázka, jak se vše bude vyvíjet dál – stačí si vzpomenout na události po zásadních změnách v koncepci vozů a jejich dopady na některé týmy, ale na prognózy je ještě čas. Proto na závěr onoho malého ohlédnutí přijměte několik drobných, malých postřehů. Pokud vám bude některý zásadní chybět, v diskusi bude místa dost.

­­­· Ačkoliv zpočátku jezdily vozy McLaren v barvě oranžové, zpočátku volil McLaren bílou barvu s modrým pruhem.

­­­· Pilot Peter Revson byl potomkem rodiny Revlon, mající pod palcem kosmetický koncern. Při svém dvouletém angažmá u McLarenu ale reprezentoval konkurenční firmu Yardley.

­­­· Marlboro pro McLaren „zachránilo“ titul mistra světa, protože Mayer a vedení odmítalo po nečekaném odchodu Fittipaldiho angažovat Jamese Hunta. Až když zástupce cigaretového koncernu John Hogan převzal za často rebelujícího playboye záruky, stáj svolila – a určitě nelitovala.

­­­· Kdo byl nejméně úspěšným pilotem McLarenu? Bezesporu Stephen South! Když si Alain Prost zlomil v Kyalami 1980 ruku, zaskakoval za něj tento Angličan v GP USA v Long Beach. Ovšem nedokázal se kvalifikovat a další šanci ani v McLarenu, ani v F1 už nedostal.

­­­· Jedním z nejvyhledávanějších variant vozů modeláři jsou modrobílé verze coby úlitba sponzorovi Löwenbrau (1978 a 1979 Patrick Tambay v Long Beach) nebo „zlaté“ Marlboro v Estorilu 1986 (Rosberg).

­­­· McLaren prodával své vozy nejen do Jihoafrické republiky místním pilotům pro zdejší šampionát, ale také týmu B & S Fabrication (viz článek zde). V bouřlivé první desetiletce ve 21. století se objevily „zaručené“ zprávy, že McLaren bude poskytovat své šasi nejdřív týmu Prodrive F1, poté Direxiv. Nic z toho samozřejmě nebylo realizováno.

­­­· Krátkodobý návrat do oranžového hávu zkusil tým v roce 1987, ale záměr přebila nabídka koncernu Reemstma a značky West – původní barva zůstala pouze v testovacích jízdách.

­­­· Tipnete si, kolik pohonných jednotek McLaren vystřídal? Má to malý háček – nejčastěji ho poháněl Mercedes, v závětří je Ford Cosworth. Následují úspěšná Honda při prvním spojení, dále TAG Porsche. Vysloveně epizodní jsou starty s motory Alfa Romeo, Serenissima a vývojovým agregátem Ford 406. Zkoušena byla i pohonná jednotka Climax, ale nedošlo ani k jednomu oficiálnímu startu. Do počtu tedy chybějí Renault, Peugeot a BRM.

­­­· Doposud usedlo do kokpitu McLarenů po dobu jeho existence 71 pilotů, z toho 22 vyhrálo aspoň jeden závod a dvanáct naopak ani jednou na start nenastoupilo (z určité části se jedná o piloty nastupující v prvním volném tréninku). Kdo by ovšem tipoval za nejvěrnějšího pilota Sennu, neuspěje, nejvíc závodů jel v tomto týmu David Coulthard (150), ale pokud se nestane nic zvláštního, do konce roku ho překoná Lando Norris.

­­­· Stále nejlepším je Ayrton Senna se 35 triumfy před Alainem Prostem (30). Zakladatel Bruce McLaren vyhrál na své značce GP Belgie 1968 a asi nejkurióznější vítězství si připsal Jochen Mass v GP Španělska 1975 – po tragické nehodě Rolfa Stommelena (pět mrtvých) byl v předčasně ukončeném závodě odmávnut jako první. Piloti McLarenu – včetně Singapuru – stanuli na stupních vítězů v 552 případech.

Končí krátké ohlédnutí za McLarenem a jeho cestě k jubilejnímu, desátému mistrovskému titulu v Poháru konstruktérů. Zcela určitě si jeho tento i předchozí triumfy budou fanoušci F1 lépe pamatovat… tedy doufejme že aspoň po nějakou dobu…