Ještě jednou přeji všem našim čtenářům a fanouškům úspěšný a z hlediska F1 událostmi nabitý rok 2026. Pro začátek jsem připravil jedno pozapomenuté ohlédnutí do historie; sice se netýká přímo oficiálních šampionátů, ale má své zajímavé místo mezi událostmi, jenom podporujících názor, že formule 1 je jednou z nejsledovanější oblastí motorsportu.

Abychom plně pochopili celou souvislost následujícího příběhu, je třeba připomenout i dějinné události. Kuba byla po II. světové válce pod stále rostoucím vlivem USA. V roce 1952 po svém druhém dosazení do úřadu se Fugencio Batista projevoval jako diktátor se vším všudy a hájil americké zájmy – především se Ostrov svobody stal středem hazardu – do místních kasin a herních center putovalo stále více „turistů“, zatímco místní obyvatelstvo se propadalo do hlubších existenčních problémů, což generovalo rostoucí napětí.

Ale ani svět nebyl tak docela hluchý a slepý – na Kubu se stále častěji upíraly kritické pohledy. Aby Batista ukázal i svou vlídnější tvář, zorganizoval v roce 1957 nemistrovský závod Grand Prix Kuby, vedený častěji jako Havana Grand Prix. První ročník se stal kořistí Juana Manuela Fangia (vedl od startu do cíle a odvezl si tehdy šek na 7 000 dolarů). Poměrně jednoduchá trať vedla po promenádě El Malecón a souběžnými komunikacemi se vracela zase zpět; traduje se, že podobu okruhu o délce 5,591 km navrhl sám Batista. Sluší se poznamenat, že nasazeny byly především sportovní vozy, ve kterých ovšem seděly největší či pozdější hvězdy F1: Stirling Moss, Jean Behra, Wolfgang von Trips, Carroll Shleby, Harry Schell, Jo Bonnier, Giorgio Scarlatti, Maurice Trintignant, Phil Hill či Roberto Mières.

Napětí stoupá

Druhá kubánská Grand Prix se měla jet 24. února 1958 po úvodní mistrovské Grand Prix Argentiny, ovšem situace se jevila jako stále dramatičtější. Eskalovaly projevy politické opozice a hvězdy motorismu, jejichž hlavní stan byl v luxusním hotelu Lincoln, dokonce musely mít přidělené bodyguardy, přičemž v okolí hotelu a trati patrolovalo 1500 policistů. Samozřejmě největší hvězdou byl opět Fangio, o jehož účast byl obrovský zájem, protože se světem nejen F1 nesly zprávy, že ,El Maestro’ hodlá svou úspěšnou kariéru definitivně ukončit.

Argentinec dorazil na Kubu 21. února a byl mu přidělen pokoj 810. V závodě měl startovat s Maserati 450S, které mu pro tento podnik poskytl Američan Temple Buell. Juan Manuel si také bez větších potíží zajistil pole-position a ve večerních hodinách 23. února se s ostatními soupeři a přáteli sešel v hotelovém baru Los Tres Monitos. Batista mezitím opakovaně proklamoval, že o bezpečí hvězd je postaráno a závod nemůže nic ohrozit.

„Pane Fangio, půjdete se mnou!“

Kolem deváté hodiny večerní, kdy se v prostorách hotelu objevila i skupina fanoušků, přistoupil k Fangiovi snědý mladík. Fangio se domníval, že žádá autogram, ale k jeho překvapení pocítil na svém těle tlak hlavně Coltu 45. Mistr světa se nejdřív domníval, že si z něj kolegové vystřelili, ale vzápětí pochopil svůj omyl. Muž mu lehce nervózním hlasem sdělil, aby ho následoval. To už zareagovali závodníkovi přátelé a ochranka, ale únosce Fangia upozornil, že není sám a v okolí je několik jeho kolegů se samopaly, takže sám Juan Manuel všem naznačil, aby nic nepodnikali, protože pokud by nastala přestřelka, mohlo by dojít k obětem na civilistech.

Jak se později ukázalo, Fangia z hotelu odvedl Manuel Uziel, jenž měl pod bundou připravený i granát. Se svým ,zajatcem’ nasedl do černého Plymouthu řízeného Arnoldem Rodríguezem. Závodníka požádali, aby si vzal černé brýle a nasadil čepici. „Museli si mě důkladně prověřit, protože brýle sice byly trochu těsné, ale čepice mi padla jako ulitá,“ popsal Fangio později. Aniž by tušil, kam ho odvážejí, smířil se s faktem, že byl unesen. Zajímavé je, že celou akci jistil venku z protějšího chodníku sám vedoucí hnutí Oscar Lucero a jeho žena Blanca Muir.

Uctivý a efektivní únos

Uziel se Fangiovi omlouval a představil sebe a své druhy jako členy Hnutí 26. července (organizované Fidelem Castrem). „Proti vám nic nemáme, vážíme si vás a vašeho umění, žádné nebezpečí vám nehrozí. Budete našim hostem, postaráme se, aby vám nic nechybělo. Nechceme žádné výkupné, jen se nezúčastníte zítřejšího závodu. Vybrali jsme si vás, protože jste momentálně nejslavnějším člověkem na ostrově,“ vysvětlili mu.

Mezitím se rozeběhlo horečné pátrání. Nešlo jen o bezpečnost Fangia, ale především o prestiž, protože Batista musel čelit faktu, že jeho síly nedokázaly zabránit únosu slavné osoby. Zakrátko skutečně Hnutí 26. července kontaktovalo prestižní tiskové agentury a vydalo prohlášení: „Jsme zodpovědní za únos a Batistova klika mu nedokázala zabránit!“ Policie i armádní složky spustily obrovskou, i když s ohledem na okolnosti poněkud chaotickou akci, ale únosci s Fangiem několikrát změnili místa, kde byl držen vždy jen několik desítek minut, takže se jim podařilo dokonale zmást stopy.

Měl vlastně štěstí

V den závodu už byl Juan Manuel v bezpečném bytě. Když tam byl dovezen, dostal opožděnou večeři, bylo mu dovoleno zavolat manželce, aby neměla o svého muže obavy. Chování jeho strážců bylo uctivé, současně mu vysvětlovali, jaké jsou cíle hnutí (jeho název se vztahoval k neúspěšnému pokusu svrhnout Batistu v roce 1953); prozradili mu, že ho měli v plánu unést už loni přímo během závodu, ale záměr byl vyhodnocen jak nebezpečný s malou vyhlídkou na úspěch. „Čím víc jsem je poslouchal, začal jsem jejich pohnutky chápat. Samozřejmě mi bylo líto, že přijdu o závod, ale cítil jsem k nim stále větší sympatie,“ přiznal Fangio. V den závodu měl dokonce k dispozici televizor, aby mohl Grand Prix sledovat.

Batista dělal, co mohl, aby odvrátil blamáž. Dokonce start závodu, na nějž se přišlo podívat na 250 000 diváků, o dvě hodiny odložil, ale donekonečna nemohl čekání protahovat. Nakonec tedy Fangiovo Maserati se startovním číslem 2 dostal k dispozici Francouz Maurice Trintignant. Ostatní piloti byli pod ještě přísnějším dohledem, ale žádné nebezpečí už jim nehrozilo. Tedy kromě toho ryze závodního.

Závod ale symbolicky jenom podtrhl zmar – na startu postihl jeden vůz defekt s na trať vyteklo značné množství oleje (dodnes není jasná přesná příčina, nejčastěji se mluví, že šlo o stroj Argentince Roberta Mièrese). V pátém kole došlo ke katastrofě: místní matador, šestadvacetiletý Armando García Cifuentes, původem Španěl, nezvládl na kluzké skvrně své Ferrari; tak trochu symbolicky v zatáčce u ambasády USA vletěl do přihlížejícího davu a usmrtil šest nebo sedm diváků (zdroje se v tomto případě liší) – další čtyři desítky utrpěly různé formy zranění. Vyděšení přihlížející propadli panice a začali utíkat přes trať, po které stále plnou rychlostí projížděly ostatní vozy. Chaos dorazila neschopnost pořadatelů, takže jen díky tomu, že Phil Hill a Bob Said zastavili své vozy a zablokovali trať s požadavkem na ukončení závodu, došlo k předčasnému odmávnutí – po šesti kolech místo plánovaných devadesáti. Vítězem závodu, jenž trval pouhých 12:49 minut – nebo též 33,54 km, byl vyhlášen Stirling Moss před Mastenem Gregorym (oba Ferrari) a Carrollem Shelbym (Maserati). Mimochodem, ačkoliv Fangio v závodě chyběl, bylo mu vyplaceno startovné ve výši 5000 $, zatímco Moss dostal za jednu z nejpodivnějších výher v jeho kariéře jen tři tisíce…

Poslední překážka a dopad

Únos tedy splnil svůj účel, ale členové Hnutí 29. července čelili poslední výzvě: jak Fangia propustit. Vyvstala totiž oprávněná obava, že by Batista, jehož prestiž raketově klesala, mohl závodníka nechat zabít a hodit tento čin na příslušníky hnutí. Řešení nabídl sám Fangio – požádal své věznitele, aby ho dovezli k bytu Raúla Lynche, argentinského velvyslance na Kubě. Trojice Arnold Rodríguez, Faustino Pérez a Edma Montenegro splnila jeho přání a dopravila ho na místo určení. Odtud se pak šampion bez problémů dostal ze země. ,El Chueco’ v nedobrovolném, i když jak sám říkal nikoli nepříjemném zajetí strávil 29 hodin. Dokonce neztratil pověstný smysl pro humor: „Únosci byli pozorní až milí, ale jejich šofér řídil hrozně.“

Batista samozřejmě zuřil a veškerou vinu za události v závodě hodil na nešťastného Cifuentese, jenž stále bojoval v nemocnici o život. V žádném případě nemohl přiznat, že by se dopustili chyby organizátoři závodu a přípravný výbor, protože vše měl pod palcem jeho švagr. Nelze říci, že by tato tragická Grand Prix měla přímý vliv na pozdější události, ale určitě k nim do jisté míry napomohla. Cifuentes utrpěl zlomeniny čelisti, obou rukou a nohy – ze zranění se zotavil a po pádu Batistova režimu se vrátil zpět do Španělska; po nehodě závodil až do roku 1967. Existují zprávy, že ho Fangio navštívil v nemocnici, ale s ohledem na dramatické události jde spíš o novinářskou kalkulaci. Armando několikrát putoval ze země do země a loni jeho životní pouť skončila ve věku 94 let v Dominikánské republice. Usadil se tu proto, že chtěl být nablízku Kubě, kam by se po pádu komunistického režimu vrátil.

Samotná Havana Grand Prix se kvůli politickým událostem v roce 1959 nejela, poslední závod se tu odehrál v roce 1960. Docela na závěr – onen pokoj 810, kde měl Fangio spát poslední noc před závodem, je dnes atrakcí pro turisty.

Zbývá otázka, proč si Hnutí 26. července vybralo právě Fangia. Odpověď je jednoduchá – když krátce předtím podobným způsobem zajali amerického vládního přidělence, nevzbudili tím vůbec žádnou pozornost, pro širokou veřejnost a novináře nebyl dostatečně ,atraktivní’, takže pochopili, že věhlas jim zajistí pouze mediálně známá osobnost. Fangio jejich cíle bezezbytku naplnil a jak sám později přiznal, nakonec tato podivuhodná epizoda v jeho životě byla zajímavým, a zdaleka ne tristním zážitkem.