Byl jsem před jednou sezónou dotázán, jak vidím v následujících měsících šance jednotlivých aktérů. Když jsem se nechtěl pouštět do složitých akcí, byl jsem nařčen z nekompetentnosti a „v podstatě jsem o F1 nic nevěděl“. Opak byl pravdou – právě proto, že o F1 za onoho půl století vím víc než dost, nechtělo se mi do příliš exaktního hodnocení.

Ne nadarmo se říká, že jedna vlaštovička jaro nedělá, první vyhrání z kapsy vyhání, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko… ne, nenakazil jsem se od tety Kateřiny, ikonické to postavy Jirotkovy knihy Saturnin a nehodlám chrlit přísloví kadencí legendárních raketometů BM-13 zvaných Kaťuša či Stalinovy varhany. Jen tím chci dát najevo, že není nic ošidnějšího, než na základě dvou testů vytvářet smělé konstrukce nejen pro celý ročník, ale třeba jen jeho první čtvrtinu. Vymstilo se mi to například v roce 1980, kdy jsem v úzkém kruhu zarytých fanoušků vyzdvihoval do výše Ferrari – a maranellští jako na potvoru prožili jeden z nejhorších ročníků své historie; a to se ani zásadně neměnila pravidla.

Jinými slovy, vybavuji si též humornou příručku ve stylu: „Co vám týmy ve skutečnosti sdělit následujícím výrokem“, kde bylo uvedeno:

Zástupce týmu: „Máme za sebou testy s výbornými výsledky, opravňující nás k optimismu – jen je třeba pár maličkostí doladit“.
Skutečné sdělení: „Ta podělaná kára prostě nejede, nikdo si s ní neví rady a netuší, co dělat dál…“

Takže jak jsem už psal jinde a dříve, testy lze brát jako určitý fakt, ale rozhodně bych podle nich nedělal zásadní závěry. Navíc v dnešní době, kdy za nás AI už pomalu i myslí, takže vyprojektovat nějakou tu kulišárnu by určitě zvládla taky, si nemá cenu dělat iluze a cokoli předjímat. Tím chci říci, že daleko snazší je se ohlédnout a hledat souvislosti, případně se zamyslet a vyvrátit některé „tutovky“, protože jak už pravil mistr herec a pán vtipných výroků Jan Werich v jedné písni: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní“.

Netluč do zdi!

Přiznám se, že jsem se opravdu těšil, jak se bude vyvíjet nálada v McLarenu, protože navzdory veškerému přesvědčování se z Papaya campu začaly ozývat nespokojené hlasy, nebo spíš hlas. Je třeba podobné výroky brát s jistou rezervou, protože známe média a jak dokáží jasnou větu přetavit ve výbušnou informaci, ale do jisté míry nám mohou nastínit, oč jde. A Oscar Piastri se skutečně nechal slyšet v mírně ultimátním tónu, že Papaya rules fajn, ale ne vždy a pořád (podotýkám, že přímo takhle to neřekl, ale stačí občas číst mezi řádky). Svět však miluje paradoxy, takže místo aby Australan na své domácí půdě ukázal soupeřům, zač je toho loket a divákům, že je důvod přijít do ochozů, musel stáhnout plachty bez boje. Už několikrát se v historii F1 stalo, že určitá přemotivovanost, byť mikroskopická, může nadělat pořádnou paseku – a pachatel většinou nemá důvod a někdy ani chuť přiznávat, že se pouze unáhlil. Ačkoliv takový čin znamená velké problémy a poměrně značné výdaje, ale na druhou stranu, co od F1 očekávat? Nejsme na poli soapbox cars či hurtovnic neboli minikár, kde ,kissing wall’ tolik nebolí.

Už v reportu jsem psal, že by možná Piastri rozčeřil více závodní nodu, ale spíš by hájil pozice proti Verstappenovi v polovině TOP 10. To se pak nějaké týmové dohody vnímají docela jinak. Spíš si říkám, jestli je Mercedes opravdu natolik konstrukčně na výši, aby dokázal vozům ještě nedávno majícím solidní převahu naložit od cesty téměř minutu. Argumentovat tím, že Norris a Verstappen jeli v souboji je do jisté míry zavádějící, spíš se podle protokolu nejrychlejších kol zdá, že Russell šetřil auto a jel pouze to, co musel, snad jen Antonelli maličko přikládal pod kotel (i když bylo jasné, že George dohnat nelze); nic ale nevymaže fakt, že oněch 50 vteřin je silně deprimujících. Kladu tedy otázku – v čem jsou Mercedesy natolik geniální, že bez potíží zašlapou do země obhájce Poháru konstruktérů s lehkostí, s jakou svého času deklasovala své soupeře legendární Rudá mašina?

Nemlaťte stratégy!

Že aspoň zpočátku mohl mít Russell pocit, že si vítězství vybojoval, o to se postaral Leclerc. Těžko říci, kdo byl nejvíc šokován poměrně velmi rychlým zhasnutím světel, ale Charles zjevně ne, stejně jako Hamilton. Bylo zjevné, že Ferrari může razit slavný Foglarův slogan „Žlutá je barva naše!“ a skutečně maranellští dokázali svým způsobem držet Russella na uzdě. Pochopitelně se ihned po závodě vyrojilo velké množství názorů, že Italové opět prokoučovali zastávku v boxech, ale jak už bylo v reportu naznačeno, situace byla poměrně dost složitá a řekl bych i poněkud nepřehledná. Bottas na chvostu pole totiž zastavil svůj vůz na konci 17. kola, kdy už měl vedoucí trio nedaleko za sebou. Motor jeho Cadillacu stále běžel, takže byla otázka, zda nakonec vůz nepřiměje k poslušnosti. Nestalo se, vedoucí duo Ferrari mezitím najelo do kola #18, celkem logicky, protože byli blízko a za onu chvilku se nejspíš výhodnost nestihla zrevidovat. O kolo později – a to je otázka – už bylo možná pozdě ne z důvodu špatné volby, ale kvůli uzavřenému nájezdu do boxů, protože tamtudy měl být odstavený Cadillac odtlačen. Nelze tady spoléhat na dobu, kdy se titulek objevil na obrazovce – týmy podobné výzvy dostávají dříve a nelze proto vyloučit, že ve chvíli, kdy se Leclerc a Hamilton blížili ke konci 18. kola, měli už imaginární závodu do boxů spuštěnou.

Ach, ty motory

Vzpomínáte na „slavný“ odchod Adriana Neweye od Red Bullu a spolehlivé vyhlídky, jak Red Bull spadne do naprostého průměru a naopak Aston Martin pod jeho vedením bude naprosto devastovat soupeře? Rok se s rokem sešel a máme tu první výsledky magického spojení. Budu zcela upřímný – Fernando Alonso mi k srdci nepřirostl ani v dobách, kdy hájil barvy Scuderie Ferrari, ale občas mi ho je jako člověka líto. Ať v dobách, kdy po vzoru Dave Gahana v písni Enjoy The Silence seděl u trati ve skládacím křesílku (snad jen ta koruna mu chyběla), nebo v současnosti. Aston Martin je líčen jako vůz, s nímž není radno ani jezdit, abyste neměli pocit, že sedáte Babě Jaze na lopatu. Jak se má asi závodní veterán cítit, když trčí dvanáct kol v boxech a pak je milostivě vyslán na trať (kde opět dlouho nepobyl). Sbírat data? Na co, když kolují zprávy o tom, že se vůz může během jízdy dokonce roztrhnout? Jako totálně bizarní vnímám fakt, že po cca čtvrtině závodu musí tým stáhnout vozy do garáže a tam je začne kontrolovat. Tohle snad naposledy praktikoval – a pokud vím jen jednou – ve svých pionýrských dobách Renault, ona čadící čajová konvice, která byla zpočátku všem jen pro smích. Tohle bohužel zavání diletantstvím toho nejhrubšího kalibru, nebo vám na této úrovni přijde důvěryhodné, když stáj místo boje o pozice v garáži provádí podivnou interní technickou, rozhodující o tom, zda vozy mohou ještě na chvíli před diváky? Chápu, že lidé s nezdravým přebytkem financí mají různé záliby, mezi něž může patřit i vyhazování takových sum, že by tím bez problémů zalátali i náš značně nezdravý rozpočet. V paměti ještě máme lorda Hesketha, Waltera Wolfa a další; Lawrence Sheldon Strulović aka Stroll si v něčem podobném musí přímo libovat a zjevně mu nevadí ani fakt, že kromě obav je jeho zelená companie tak trochu pro smích. Pořád jsme na úrovni nejprestižnější motoristické kategorie – když budete hrát na kytaru na horské chatě před pěti kamarády (a balit holky), je jedno, jestli nenahmátnete příslušný akord a zpívat falešně. Ale to samé nejde dělat na jevišti Národního divadla…

Když jsem tu zmiňoval ony mediální čachry, pak si říkám, nakolik je nadšení Red Bullu z produkty Fordu opravdové. Jasně, Hadjar odjel výbornou kvalifikaci a Verstappen nám předvedl jedno ze svých stíhacích představení (jen bez finálního efektu ve vztahu k Norrisovi), ale upřímně pochybuji, že by byli u létajících býků tak nadšeni z faktu, že zaznamenali škodu pohonné jednotky – zvláště když šlo o jediné odstoupení z důvodu defektu tolik vychvalované Red Bull Ford Powertrains. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej nebo Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti (a je tu zase syndrom tedy Kateřiny), ale nelze se zbavit pocitu, že prozatím – opakuji prozatím – to zase takový zázrak není. Ale kdo ví, třeba nám vytře v Šanghaji zrak.

Když už se bavíme o Red Bullu, nelze samozřejmě pominout fakt, že mu nejspíš do karet nahrál VSC. Ale to je věc názoru, protože vždy se po takové akci ozvou ti, kterým jeho výjezd vadil či přímo ublížil, ale nelze v žádném případě mluvit o znevýhodnění, protože to bychom měli červené vlajky častěji než komedie v parlamentu. Spíš mě zaujal moment ze 34. kola a vlastně takový krátký ,problik’, když Pérez začal ztrácet kousky svého Cadillacu (dnes jsem plný reminiscencí, jestlipak znáte Vyčítalův song Cadillac, kterak jakýsi pásový zaměstnanec skládal dohromady vůz této značky – hle, čas se pohnul a dnes se neskládá, nýbrž nedobrovolně rozebírá), zasáhli bravurní maršálové – jen si říkám, jestli se zase dočkáme odborných komentářů, jak strašně riskovali. Tady by mě názor opravdu zajímal, protože se domnívám, že i když šlo o jisté nebezpečí, pořád ho marshalls vyřešili asi nejlépe jak šlo.

Vše sluncem zalité… Opravdu?

Když jsem sestavoval prohlášení, vypadalo to, jako když se komunita pilotů a zástupců týmů konečně dočkala onoho krásného dne, kdy mohli začít užívat nových, samozřejmě nejlepších a jedinečných pravidel. Jenže jsem jejich vyjádření četl podruhé, potřetí a nějak jsem mezi řádky začal cítit něco jako obavu či dokonce přesvědčování, že to zdaleka není tak špatné a je vlastně fajn – nejspíš to, že všichni ve zdraví přežili. Každá změna je pod velkým drobnohledem a spíš se hledají nedostatky než pozitiva, ale pokud se na celou věc podíváme detailněji, pak onen strhující souboj o čelo byl dán tím, že a) Russell nezvládl start a b) při posledním převzetí vedení Leclercem udělal v T1 chybu při brzdění. Je také pravda, že Mercedesu nejspíš příliš nedělá dobře jízda v závěsu, možná i proto ona časnější zastávka, na níž se dalo vydělat. Takže spíš mám dojem, že fanoušci se postupně budou dozvídat další kamínky do mozaiky a z nich teprve vyjde kompletní sestava, jak si F1 vlastně stojí. Až příliš se mi dere na mysl ono okřídlené rčení: „Optimismus je nedostatek informací!“

Nevím jak vy, ale já byl hodně zvědavý na téměř mýty opředený Cadillac F1. Další americký tým v poli, navíc propojený s Mario Andrettim, někdejším mistrem světa, jenž sice v F1 nepůsobil z dnešního pohledu příliš dlouho (opticky to tak vypadá, ale hlavně začátky dost flákal), ale stihl se zapsat několika zajímavými závody, sliboval oživení startovního pole, už jen proto že poprvé od roku 2016 se na start opět postavilo dvaadvacet vozů. Plno nadšení, okázalost se linula jako vůně patřičně uleželých olomouckých tvarůžků zpod skleněného poklopu a tento cirkus neskončil ani po představení, které bychom interně mohli nazvat fiaskem.

Co mě k tomu vede? Vzpomněl jsem rok 2016 – právě tehdy se do F1 pustil jiný americký team. Pokud budeme chtít srovnávat, tak výchozí pozice jasně mluví pro letošního nováčka; nejen po stránce personální, ale i jezdecké. Za Haas před deseti lety nastoupil Romain Grosjean, jenž předtím (a ani potom) doposud ani jednou nezvedl nad hlavu pohár pro vítěze, doprovázený Estebanem Guttiérezem, jenž se nikdy výrazněji neprosadil. Přesto při debutu Francouz dokázal dojet šestý, zatímco opěvovaný Cadillac F1 se zkušenou jezdeckou dvojicí, obnášející dohromady 16 vyhraných Grand Prix spolehlivě jistil chvost. Nováček se zatím projevil jako nejpomalejší auto a srdnaté řeči pilotů a managementu, ze kterých de facto vyplývá, jak jsou všichni rádi, že odjíždějí z Melbourne živí a zdraví, působí spíš rozpačitě a úsměvně. Pokud jsou to jen zbytky nováčkovských dětských nemocí a v závěru roku už Cadillac bude pronásledovat soupeře ze středu pole, říkám – jenom dobře. Ale zatím to extra nadějně nevypadá. A nabízí to ještě jedno srovnání, pro nějž by platilo rčení „není Haas jako Haas“. Protože existence týmu Beatrice Haas Lola (někdy též F.O.R.C.E. Team Haas Lola) v roce 1986 přes bombastické vyhlídky a skutečně hvězdami nabitou sestavu včetně Alana Jonese, Patricka Tambaye, na boxové zídce Rosse Brawna, Johna Baldwina, Neila Oaytleye či Teddy Mayera a v záloze číhal mladičký, ale už tehdy nadějný Adrian Newey. Po šestnácti měsících bublina splaskla…

Je docela možné, že pro někoho bude první letošní Paddock působit poněkud pesimisticky – to rozhodně ne. Jsem si vědom, že máme za sebou první dílek z velkého celku a za půl roku může situace být diametrálně odlišná. Problémem je, že když F1 sledujete na různých stupních intenzity půl století, nějak cítíte určité oprávnění přidat svůj hlas – a kde jinde bych tak měl učinit, než v komunitě fanoušků, kterých si velmi vážím. Ostatně vaše první komentáře naznačují, že se nad situací také zamýšlíte a máte i ní co říci. Ostatně, už jsem to psal; třeba za týden v Asii bude leccos jinak. Do té doby můžeme debatovat, skládat názory a argumenty – a je fajn že to můžeme udělat.