Jak hasičská stříkačka převrátila F1 vzhůru nohama (Coventry Climax – část I.)

F1 si vybírá – ať zaslouženě či nikoliv – letní pauzu a v ní se konečně (což je důsledek mého neustále se měnícího programu) dostáváme i na technická a tím pádem určitě zajímavá témata, spojená s bohatou historií F1. Opět musím poděkovat Jumpmanovi, jak pečlivě materiál připravil a zároveň se mu omluvit, že na jeho zveřejnění čekal poněkud déle.

V historii motorsportu existuje jen málo motorů, které by změnily tvář závodění tak radikálně jako jednotky od britské firmy Coventry Climax. Zatímco Enzo Ferrari v Maranellu uctíval dvanáctiválcové „symfonie“ a věřil, že „koně se mají vždy zapřahat dopředu“, v anglických dílnách se rodila revoluce z mnohem prostších kořenů. Toto je příběh motoru, který nebyl stvořen pro šampaňské na stupních vítězů, ale pro vodu v hadicích civilní obrany.

ZROZENÍ Z VODY: PROJEKT ,PÍRKO‘

Vše začalo v roce 1950. Britská vláda po zkušenostech z bleskové války potřebovala nové mobilní požární čerpadlo. Zadání bylo na tehdejší dobu technicky brutální: motor musí být tak lehký, aby ho unesli dva muži v těžkém terénu, ale dostatečně výkonný, aby okamžitě po startu za studena běžel v maximálních otáčkách a pumpoval tisíce litrů vody pod vysokým tlakem.

Šéfkonstruktér Walter Hassan (který piloval motory u Bentley a Jaguaru) a Harry Mundy vytvořili motor FW (Feather Weight = v doslovném překladu lehké pírko). V podstatě se jednalo o materiálovou revoluci: celohliníkový řadový čtyřválec; proto v době, kdy i sériové sportovní vozy běžně používaly těžkou litinu, byl FW zjevením. Hassan šel cestou SOHC: zvolil vačkovou hřídel v hlavě poháněnou řetězem. Věděl totiž, že v budoucnu tato koncepce umožní motoru bezpečně ,točit‘ mnohem vyšší otáčky než tehdejší standardní rozvody OHV. Právě požadavek na okamžitý náběh výkonu donutil konstruktéry navrhnout extrémně robustní ložiska a naddimenzovaný systém mazání se suchou skříní (to až v pozdějších verzích). Agregát, jenž měl zachraňovat Londýn, se stal dokonalým základem pro závodní pohonnou jednotku odolnou vůči brutálnímu zacházení na limitu.

TECHNICKÉ SRDCE: LEGENDÁRNÍ ŘADA FPF

Klíčovým momentem byla londýnská výstava Motor Show v Earls Court (1953). Coventry Climax tam variantu FW původně vystavoval v sekci pro lodní a užitkové motory. Právě zde ale k majiteli a tehdejšímu šéfovi společnosti Leonardu Pelhamu Leeovi přišli lidé ze závodních kruhů. Fascinoval je neuvěřitelný poměr výkon × váha tohoto „hasičského čerpadla“ a když se Colin Chapman a John Cooper podívali na parametry FW, pochopili, že mají v rukou poklad. Adaptace na čistokrevné závody vedla k řadě FPF (Fire Pump Forward), která definovala éru Cooperu mezi lety 1956–1960.

Leonard Lee nebyl fanatický vyznavač motorsportu, byl to byznysmen a proto si rychle spočítal, že úspěch v závodech vytvoří pro firmu skvělou reklamu pro prodej hlavních produktů firmy (vysokozdvižné vozíky a čerpadla). Nesmíme zapomenout, že se jednalo o státní zakázku, proto náklady na základní vývoj motoru už byly zaplaceny a tím pádem úprava na závodní verzi (označenou jako FWA – Feather Weight Automotive) nebyla finančně nijak náročná.

Zatímco konkurence stále sázela na hmotnost a hrubý výkon, Climax FPF byl technologický šperk. Na rozdíl od „hasiče“ měla tato verze dva vačkové hřídele v hlavě (systém DOHC); klíčovým detailem byl pohon ozubenými koly. Žádný řetěz, který by se mohl ,vytahat‘ nebo prasknout – jen chirurgicky přesné časování ventilů i při 7500 otáčkách.

JAK UDĚLAT REVOLUCI A ANI JEDNOU NEVYSTŘELIT

Climax byl původně navržen pro F2 a dokázal z původně malé jednotky o objemu cca půldruhého litru vyždímat maximum. V F1 Cooper poprvé osadil tento motor doprostřed a v úvodním závodě 1958 šokoval Stirling Moss soupeře; s tímto motorem v lehce převrtané verzi 1900 kubíků) vyhrál GP Argentiny – stanovil tím rovněž nový milník v F1, protože vůbec poprvé zvítězil vůz s agregátem umístěným uprostřed. Ve startovním poli byl jediný, kdo tímto motorem disponoval (stejně jako pneumatikami Continental). Postupným převrtáváním a úpravou zdvihu vznikla vedle této verze i alternativa 2.2 litru, leč Climax stále neměl plnohodnotný dvouapůllitrový motor, aby mohl využít tehdejšího objemového limitu, tak inženýři „natahovali“ stávající blok. S těmito „podměrečnými“ motory dokázaly britské vozy porážet podstatně silnější italské pohonné jednotky Ferrari a Maserati na technických tratích (Monako), protože byly o mnoho lehčí.

Stirling Moss v Cooperu T43 na trati v Buenos Aires při GP Argentiny 1958. Bylo to pro Climax první vítězství

Chvályhodným pro lidi od Climaxu byl fakt, že se nespokojili se setrvalým stavem a dál kráčeli kupředu. To vyústilo pro výrobce bez nadsázky do ,zlatého věku‘ v F1: konečně mohli nabídnout variantu 2,5 l označenou FPF (1959–1960) a Jack Brabham s ní získal dva tituly mistra světa v řadě (1959, 1960). Osamělý patriarcha Ferrari musel na své hrdé prohlášení zapomenout a zvednout hozenou rukavici v podobě legendy jménem Squallo (nebo též Sharknose), k níž se – doufám – časem také dostaneme.

Co bylo jednou z největších předností britské pohonné jednotky? Rozhodně hrála svou roli nízká hmotnost: vážila pouhých 131 kg, což oproti konkurenci bylo standardně o 50 kg méně. Technickou perličkou představoval fakt, že motor používal tzv. „suché“ litinové vložky válců nalisované do hliníkového bloku. Toto spojení umožňovalo vynikající odvod tepla, což bylo v kombinaci s obrovskými karburátory Weber 58 DCO (u verze 2.5 litru) klíčové pro spolehlivost v horkých Grand Prix.

PROČ CLIMAX VYHRÁVAL? DEMOKRATIZACE VÍTĚZSTVÍ!

Enzo Ferrari o britských týmech mluvil pohrdavě jako o „garážistech“, ačkoliv postupem času bychom tento výrok mohli označit spíš za srovnání poměrů a možností . Jenže tito garagistes disponovali něčím, co u commendatoreho nebylo možné: výkonný motor byl za patřičnou sumu k mání jako hotový balíček, což umožnilo vznik malých, agilních týmů. Díky nízkému těžišti a minimální váze verze FPF mohl John Cooper umístit motor dokonce za záda jezdce, čímž navždy změnil architekturu monopostů. Ferrari a Maserati sice měly výkonnější motory, ale Climaxem poháněné Coopery byly pro starší koncepce vozů v zatáčkách a na brzdách nedostižné.

Cooper T51 s motorem Coventry Climax FPF L4 – vítězné spřežení let 1959 a 1960, navíc nositelé revoluce v F1.

V roce 1959, kdy byl Climax na vrcholu, se cena za nový připravený motor FPF 2.5 pohybovala kolem 2 500 až 3 000 liber sterlingů. Climax navíc nabízel tovární servis a repase, což náklady dále snižovalo; týmy nemusely mít vlastní motorářské oddělení a tím jim odpadla i starost o jinak poměrně nákladný provoz pohonných jednotek. Srovnání s Ferrari se tak přímo nabízí: Maranello své motory neprodávalo. Pokud někdo chtěl italský motor, musel být buď tovární jezdec, nebo extrémně bohatý spojenec (a neměl tím vyhráno, protože podobní jedinci dostávali často starší techniku). Historici odhadují, že vývoj a výroba jednoho vidlicového šestiválce Dino (včetně testování a personálu v Maranellu) vyšel Ferrari na pětinásobek až desetinásobek ceny Climaxu. Proto Enza Ferrariho nepříčetně vytáčelo, že lidé jako John Cooper, kteří „jen skládali díly dohromady“ (kupovali motory Climax, převodovky Citroën nebo ZF a brzdy Dunlop), dokázali s desetinovým rozpočtem porážet jeho drahý, vertikálně integrovaný tým. Právě tady můžeme hledat základ jeho do jisté míry posměšného označení „garážisté“, za nímž ale při bližším prozkoumání bezesporu najdeme i špetku obdivu (což by ale Enzo nikdy nepřiznal). Climax v podstatě umožnil, aby se z F1 stal byznys, kde o vítězství rozhodoval talent konstruktéra šasi a jezdce, nikoliv jen hloubka pokladny továrny.

Příště: Vrchol a strmý pád

Share this post

Comments (12)

  • tom11 Reply

    krásné čtení! kluci, díky moc.

    když jsem četl o těch motorech hasičských stříkaček, vzpomněl jsem si, že ještě před mým odchodem do armády jsme měli v hasičárně dobrovolníků také krásnou kuriozitu – čerpadlo/motor AutoUnion. bohužel po mém návratu ze služby vlasti v dnešním zahraničí již v garáži nebyl.

    6 srpna, 2026 at 11:20 am
    • Jumpmam Reply

      Dík 🙂
      Dneska by to mělo obrovskou cenu a tenkrát si z toho někdo nejspíš ubastlil traktůrek…

      6 srpna, 2026 at 12:32 pm
      • tom11 Reply

        bohužel je to velmi pravděpodobné.

        6 srpna, 2026 at 12:55 pm
  • jiný Honza Reply

    Paráda, díky, kluci. Tohle jsem nevěděl, zase další kousek zajímavé historie.

    7 srpna, 2026 at 6:14 am
  • RoBertino Reply

    Všem velice děkujeme, ale hlavní ocenění náleží Jumpmanovi, já jsem jen sem tam něco učísl. Další díl bude – předpokládám – v sobotu a můžete se těšit na další technické stati.

    7 srpna, 2026 at 10:18 am
    • jumpman Reply

      Moc se RoBertino neupozaďuj 🙂 to až Ty jsi vytesal ze špalku něco co se dá zveřejnit 😉

      7 srpna, 2026 at 7:09 pm
  • odin Reply

    Vynikající článek pánové!!!
    Cooper T51 i Sharknose mám slepené a na srazu budou k vidění a možná i leccos o čem se v článku zmiňujete.
    Každopádně se těším… Už za měsíc. Pár tradičních účastníků se mi zatím ještě neozvalo a pro případné nové zájemce uvádím svůj mail.
    sa**********@****am.cz napiště mi „pozdrav“ a já vám obratem pošlu „pozvánku s pár podrobnostmi o srazu“.

    7 srpna, 2026 at 3:56 pm
    • jumpman Reply

      Ahoj Oldo, tak pochvala od Tebe potěší 🙂

      7 srpna, 2026 at 7:08 pm
      • odin Reply

        Na to nejste zvyklí, že jo ? 🙂
        Ale článek je fakt dobrej a rozšířil moje povědomí z technické historie .

        8 srpna, 2026 at 12:26 pm
  • Ferda Reply

    Jsem hodně potěšený, že tahle kára jede dál, byť v jiné podobě.
    Ferda

    7 srpna, 2026 at 9:36 pm
  • admin Reply

    Vítej u nás, vše už by snad mělo být v pořádku.

    8 srpna, 2026 at 10:14 pm
    • Ferda Reply

      Taky bych rád přispěl svou troškou do mlýna.
      První sériově vyráběný motor s blokem tlakově litého hliníku známe všichni a ani si neuvědomujeme, že ho všichni známe velice dobře.
      Jedná se totiž o motor, který poháněl Škodu 1000 MB.

      8 srpna, 2026 at 11:21 pm

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *