GALERIE PILOTŮ F1: Smutné loučení, slavný triumf – a nový umělecký život (Stefan Johansson – III. část)
Konečně se vracíme k závěru kariéry posledního skutečně úspěšného švédského pilota v F1. Zůstává posledním mužem hájícím žlutomodré barvy, který stanul na stupních vítězů a při vší úctě k Markusu Ericssonovi (ten ve vylepšeném bodovacím systému získal o 70 ,puntíků’ méně než Stefan) se zatím světlo na konci tunelu nekoná…
Johanssona jsme opustili ve chvíli, kdy končil svůj vcelku úspěšný rok u McLarenu. Už dopředu věděl, že další setrvání v této stáji je kvůli příchodu Ayrtona Senny nemyslitelné, ale nečekal, že se svými výsledky o něj prakticky žádný zájem nebude – tedy minimálně v „lepší“ polovině startovního pole. Sám po mnoha letech připustil, že kdyby se mu podařilo aspoň jeden závod vyhrát, jeho cena na trhu pilotů F1 by nejspíš byla vyšší.

Stefan se však – i přes své další aktivity v MS sportovních vozů – nemínil prestižní kategorii opustit. Využil odchodu nespokojenosti Guye Ligiera s Italem Piercarlem Ghinzanim a přijal angažmá ve francouzské stáji – došlo tak k zajímavému paradoxu, kdy zaujal místo v týmu s kolegou, kterého před třemi lety nahradil u Ferrari. Od prvních testů však bylo zřejmé, že oba piloty čeká krušný rok. Ačkoliv nový JS 31 vypadal zajímavě a zaujal především nízkým řešením, bolestí byly špatné jízdní vlastnosti. Johansson vykládal, že se bez většího varování střídaly projevy přetáčivosti a nedotáčivosti, takže auto bylo jen velmi špatně ovladatelné. Navíc poněkud krátkozraká politika a především Arnouxova výbušnost už předtím zhatily kontrakt Ligieru s Alfou Romeo, takže se francouzská stáj musela spokojit s jedním z nejslabších agregátů ve startovním poli, atmosférickým Juddem. Johansson místo bojů o bodované pořadí měl problémy se kolikrát vůbec kvalifikovat – během tohoto roku se mu to přihodilo hned šestkrát. I přesto byl co do výsledků pořád lepší než nervy ztrácející Arnoux a v prvním závodě v Brazílii a posledním v Austrálii dosáhl shodně vůbec nejlepšího výsledku pro Ligier – vždy deváté místo. Tehdy ale pořád bodovalo jen prvních šest v cíli…
Pastelové dobrodružství
Konec turbomotorů pootevřel vrátka mnoha novým týmům, pohříchu většina z nich nevydržela v F1 ani tři sezóny a ti další, co se v ní zabydleli o něco déle, bojovali pravidelně s nedostatkem financí a doslova vytloukali klín klínem. Jedním z nových vizionářů po stránce peněz byl excentrický Jean-Pierre van Rossem, belgický finanční odborník a autor systému Moneytron, jímž hodlal rozbít bank i v F1. K jeho vlivu se určitě v dohledné době dostaneme, faktem je, že spojil své síly s týmem Onyx, jenž už se v minulosti etabloval v nižších kategoriích. Favoritem tělnatého výstředníka se stal jeho krajan Bertrand Gachot (ačkoliv on sám se vždy považoval za Evropana) a celkem rozumně sáhl do šuplíku s nezaměstnanými, ale zkušenými jezdci. Johansson totiž po roku s Ligierem nehodlal dále setrvat u Francouzů, protože neviděl v jejich přístupu odpovídající budoucnost.

Těžko ale říci, zda první poznatky v Onyxu jeho obavy rozptýlily. Tým se formoval tak dlouho, že nakonec prakticky nezvládl žádné testy a do Brazílie přijel se ,syrovými’ vozy, takže nebylo divu, že se ani jeden z pilotů nekvalifikoval. Měli situaci ztíženou ještě faktem, že jako nováček musela stáj absolvovat nutnou předkvalifikaci. K testování se Johansson dostal až před GP San Marina a byl to tristní zážitek, protože těžce havaroval, ale bez následků. Až po třech závodech jakoby se vše vyjasnilo a Švéd se konečně dostal i do závodu. Ale v Kanadě byli mechanici tak ,skvělí’, že Stefan odjel v deštivém závodě z boxového stání s hydraulickou hadicí namotanou na zadním kole – což nemohlo dopadnout jinak než diskvalifikací. Ovšem už ve Francii mohla v týmu v modrobílorůžových barvách propuknout první euforie – Johansson dokázal vybojovat páté místo a první body, ale k zármutku Onyxu v témže závodě bodoval i Grouillard na Ligieru a tím se Johansson a Gachot nevymanili z osidel předkvalifikace.
Jízda na horské dráze pokračovala – po úspěšné Francii následovalo pro Johanssona selhání v Británii (konec v předkvalifikaci) a nevyzpytatelnost vozu dokazuje i fakt, že zatímco na Monze Stefan v předkvalifikaci naprosto selhal, o závod později v Portugalsku dokázal pošetřit pneumatiky tak, že ve finále projel cílem na neuvěřitelném třetím místě! Bylo to ovšem o fous, protože Švédovi na totálně sjetých gumách ještě prakticky hned za cílem došlo palivo, takže málem nestihl ceremoniál na stupních vítězů. Zcela ignoroval náladu v týmu, odkud byl prakticky na hodinu vyhozen Gachot kvůli nevhodné reakci v tisku a dosáhl nejlepšího – ale jak se později ukázalo, nejen týmového ale i svého umístění v F1. Švéd se rozplýval, jak pomohly soukromé testy a další změny, ale netušil, že pohádka končí.

Že něco není v pořádku naznačily i tři následné neúspěšné pokusy v předkvalifikaci. To ale nebylo zdaleka vše – van Rossem už dříve dával najevo zaječí úmysly a když se týmu elegantně zbavil, Stefan se s jeho nástupcem Peterem Monteverdim, brzy dostal do sporu – poukazoval na organizační nedostatky a výsledkem byl předčasný odchod. Média ovšem spekulovala, že šlo o předem naplánovanou akci, aby k týmu mohl nastoupit Švýcarův krajan Gregor Foitek.
Pouhé záskoky
Tím pro Johanssona de facto F1 přestala existovat. Nelze ovšem říci, že by se do ní nechtěl vrátit, ostatně že ještě toužil po svezení v oněch ,šíleně rychlých kolech’ dokazuje i fakt, že na začátku sezóny 1991 přijal angažmá týmu AGS. Velice záhy však rozpoznal svůj omyl a byl natolik soudný, že z rozpadající stáje s mizerným autem a fůrou dluhů dokázal po pouhých dvou závodech vycouvat. Mezitím se vrátil na trati Le Mans, kde zkoušel své štěstí v závěru první poloviny 80. let, ale bez valného výsledku. Odchod od AGS mu umožnil start na slavní čtyřiadvacetihodinovce a zopakování svého výsledku z roku 1983, kdy vybojoval šesté místo.

Ne nadarmo se říká, že štěstí jednoho roste ze smůly druhého. Pilot stáje Footwork, Ital Alex Caffi překonal v kvalifikaci na GP Monaca poměrně komplikovanou havárii a poté, nejspíš pod vlivem, že vyvázl relativně bez následků, si podle italského tisku poměrně značně společensky unaven zlomil čelist. Prvním jezdcem týmu byl Michele Alboreto a ten vedení doporučil právě Johanssona – mimochodem veděli jste, že Michele byl obrovským fanouškem Ronnie Petersona a jako kluk chodil na Monzu zásadně se švédskou vlajkou? Jenže ani tady neměl Stefan štěstí. Pro ročník 1991 dostal někdejší Arrows (přejmenován podle japonského majitele Wataru Ohashiho v souladu s hlavním sponzorem) k dispozici motory Porsche, ale přes věhlas německé značky to bylo jedno velké trápení. Johansson se naposledy dostal na start v Kanadě (odpadl právě pro poruchu pohonné jednotky) a když se výkony v Mexiku nezlepšily, přešel Footwork na konvenční Ford Cosworth. Nic z toho Johanssonovi nepomohlo, takže po třech neúspěšných kvalifikacích opět přenechal místo uzdravenému Caffimu a z F1 se navždy stáhl.

V roce 1992 se Johansson přesunul do USA – ve formuli CART se spojil s týmem Tony Bettenhausena, ale v podstatě předvedl do samé jako v F1 – během pěti let absolvoval 74 závodů (z toho třikrát jel 500 mil INDY), ale třebaže ve své první sezóně získal cenu Rookie of the Year (Nováček roku), největšími úspěchy byla pouhá čtyři třetí místa – v celkové klasifikaci se nikdy nedostal do první desítky.
Na závěr – Le Mans a malířská paleta
Když se ještě jednou vrátíme do roku 1992, slavil na trati Le Mans s krajanem Stevenem Angskärem a Jihoafričanem George Fouchém na Toyotě 92C-V (Trust Racing Team) solidní páté místo a nádavkem vítězství v třídě C2. Do slavného závodu se Švéd vrátil o pět let později v barvách týmu Joest Racing, kde se potřetí potkal s Michele Alboretem a za asistence Dána Toma Kristensena na voze TWR Porsche WSC-95 projeli cílem jako první. Následovaly čtyři další účasti, které končily odpadnutím, až v roce 2003 v americké stáji Championship Racing s JJ Lehtem (profil zde) a Italem Emanuele Pirrem stanuli na bronzovém stupínku – s bonusem nejlepší posádky v třídě LMP900.

Johansson závodil až do roku 2012, kdy naposledy absolvoval vytrvalostní závod – vypočítávat zde statistické výsledky by bylo jejich pouhým opisováním. Zmínit se ale musíme o jeho další vášni. Už v mládí se – dle vlastních slov – zajímal budoucí pilot o design, pořídil si dokonce malou sbírku hodinek. Že se pokusil sám tvořit, bylo důsledkem tragické nehody Elia de Angelise při testech Brabhamu BT-55 v Le Castellet v roce 1986. „Přiměla mě vzít plátno a barvu, protože jsem chtěl udělat něco pro jeho památku. Bylo to, jako by mě zasáhl blesk. Nakonec z toho byla jakási terapie mezi závody, abych si odpočinul od tlaku a intenzity F1. Do té chvíle mě vůbec nezajímalo kreslení nebo něco podobného. Když jsem ho začal zkoušet, tak jsem se tak nějak naučil malovat sám. Tehdy jsem to nevěděl, ale pustil jsem se do nejtěžšího tématu – začal jsem dělat různá gesta rukou. Teď už vím, že je to nejtěžší věc,“ vysvětluje expilot. Přátelé ho naučili míchat barvy a další základy, ale na nápad a vlastní styl si musel přijít sám. Kdo by se chtěl s jeho tvorbou seznámit, může navštívit jeho internetové stránky www.stefanjohansson.art.

Nemá smysl hledat příčiny neúspěchu ani snažit se přesunout vinu zčásti na fakt, že ve Švédsku ona krátká doba nadšení pro F1, spojená s existencí Ronnie Petersona a pořádáním GP Švédska, pominula a švédskou přítomnost v královně motorsportu nahradili Finové. Těžko říci, jestli se najde pilot, jenž by na úspěchy Stefana Johanssona – jakkoli se jeví oproti jeho předchůdcům poněkud slabší – dokáže navázat. Hrdí Vikingové by však neměli házet flintu do žita, ostatně třeba bude právě tím vyvoleným Dino Beganović, sbírající zkušenosti v šampionátu F2.


Napsat komentář