Život plyne v době, kdy máme mít na všechno spoustu času, jako řeka pod protrženou hrází, takže si občas nevšimneme, že významní lidé odcházejí. To je případ pilota, jenž v žádném případě nedrtil svými výsledky statistiky, ale do historie motorsportu se zapsal hodně výrazným písmem.

Andreova rodina pocházela z Rijeky, měl tedy chorvatské kořeny, ale řízením osudu zakotvila v Terstu, kde se také budoucí pilot F1 narodil. Jako mnozí mladí muži pošilhával po závodním prostředí a stejně tak čelil zákazu rodičů, označujících tohoto koníčka jako nebezpečný. Mladík tedy přijal post časoměřiče a nasával opojnou atmosféru rychlých kol za bariérami. V Itálii tehdy byl pro získání pilotní licence nutný souhlas rodičů, když Andrea přemluvil matku, mohl usednout do Triumphu TR3 v barvách stáje Scuderia Trivellato a začít svou kariéru v závodech do vrchu. Už s Alfoou Romeo 1900 dobyl třetí místo v Coppa Carri a byla z toho „láska na první pohled“ – značka ho pak provázela celý život. Než se přesunul na tratě monopostů, absolvoval první vytrvalostní závody právě na vozech této značky.

Strmá cesta nahoru

Ve Formuli Junior s nepříliš kvalitním vozem Lola T5A Ford přesto dosahoval pozoruhodných výsledků a ty zaujaly Maria Angioliniho (jehož mnozí budou znát nejen jako závodníka, ale i dobrého fotbalového brankáře). Rozeznal Andreovy kvality a angažoval ho do uznávaného milánského Jolly Clubu, kde mu poskytl výkonnější Brabham BT 15. De Adamich se mu odměnil titulem italského šampiona F3 (1965) a následoval přesun pod křídla slavné Autodelty, závodního oddělení Alfy Romeo. Výsledkem byly tituly v ME cestovních vozů v divizi 2 (1966 a 1967).

Andrea však nebyl jen jezdec s ,cihlou na plynu’, osvědčil se také jako testpilot a rodící se výborná Alfa Romeo 33 TT 12 byla zčásti i jeho dílem. V jejím kokpitu dosahoval velmi dobrých výsledků až do závěru své kariéry, ale to bychom přeci jenom hodně předbíhali.

Krátká epizoda maranellská

Stáj F1 se vyrovnávala s tragickou smrtí Lorenza Bandiniho a v hledáčku se objevila dvojice de Adamich – Giunti. „Já přišel z Jolly Clubu, Ignazio byl v jiném postavení. Na trati Vallelunga připravil ing. Chitti jednohodinový závod s dvěma prototypy – šlo o právě debutující Alfy 33 TT. Byl jsem rychlejší jak v kvalifikaci, tak o vlásek i v závodě. Toho si všiml Enzo Ferrari a zakrátko následovalo pozvání do Maranella,“ popisuje rok 1967 de Adamich.

„Dohodli jsme zkušební jízdu v Modeně – měl jsem k dispozici Amonův vůz, ale byl jsem o hodně větší, takže mi ramena trčela z kokpitu. Také výkon byl rozdílný – Alfa dávala 170 koní a to bylo do té doby nejsilnější auto, jaké jsem řídil. Takže mě úplně vyděsil rozdíl, jaký byl mezi autem kategorie GT a tímhle monopostem. Pedály nešly nastavit na mou velikost, lítal jsem v kokpitu sem tam a po trati kličkoval jak zajíc. Vzpomínám si, jak mě napadlo: ,Tohle není práce pro mě!’ Ale asi jsem byl rychlý, protože mě Ferrari pozval k dalšímu testu na Monze. Kokpit už upravili na mou velikost a já byl o čtyři desetiny rychlejší než Chris. Pak jsem ještě absolvoval test ve Vallelunze a zajel traťový rekord, takže jsem dostal šanci startovat v prvním závodě za Ferrari!“

Pravda jednalo se jen o nemistrovský závod v závěru sezóny 1967, ale de Adamich si mohl ve španělské Jaramě osahat vůz, s nímž měl v následujícím roce startovat v šampionátu F1. Pro úplnost dodejme, že v onom závodě dojel se ztrátou dvou kol na devátém místě, ovšem jen kvůli defektu – odstoupil ze 4. pozice, kdy před ním byli pouze tři šampioni – Clark, G. Hill a Brabham. Ovšem do F1 mohl usednout ještě předtím – soukromý tým Scuderia Filipinetti mu hodlal pro GP Itálie 1967 poskytnout Cooper T81 Maserati, ale Ital se nakonec na domácí půdě vůbec neobjevil.

O to více se mohl soustředit na debutm jenž mu vycházel zpočátku dobře. První Grand Prix 1968 se jela na jihoafrickém okruhu Kyalami, kde se de Adamich z tria pilotů Ferrari (ještě Amon a Ickx) prezentoval nejlépe – startoval ze sedmého místa. Po horším startu se probil zpět na sedmé místo za Johna Surteese, ale na oleji unikajícím z Britova vozu, dostal smyk a skončil v bariéře.

Tápání a jistá stangnace

Bohužel v Race of Champions, dalším podniku mimo šampionát, těžce havaroval v tréninku a poranil si páteř natolik, že prakticky celý ročník 1968 padl na zotavenou. V podstatě se na trati vrátil až v prvních třech prosincových týdnech, kdy s Ernestem Brambillou hájili barvy Ferrari ve známém podniku Argentina Temporada. V XVII. ročníku vyhrál Andrea dva závody se čtyř (v dalších dobyl druhé a páté místo) a přesvědčivě zvítězil před Jochenem RIndtem. Mezi jeho další soupeře patřili Beltoise, Oliver, Siffert či Regazzoni.

Leč ani tento výsledek ho ve stáji Ferrari neudržel. Vzhledem ke klesající formě vozů F1 si možná mohl Andrea blahopřát, ale to už bylo pouhé dokazování ex-post. V roce 1969 v královské kategorii chyběl, přesunul se do F5000, kde jezdil na Surteesu a pokračoval v kariéře pilota vytrvalostních závodů – nejčastěji jezdil samozřejmě na Alfě 33 TT 12, ale objevil se i v kokpitu Loly a odskočil si i do USA do série Can-Am, kde v barvách týmu Chaparral pilotoval McLaren M12.

Příště: Apoštol bezpečné jízdy