S Bandinim jsme se rozloučili na sklonku roku 1963. Ferrari si od následujícího roku slibovalo hodně, protože dvojice Surtees-Bandini se jevila jako velmi spolehlivá a nový typ 158 rovněž působil solidním dojmem. Do jisté míry se očekávání naplnila, ale způsobem, jaký Lorenza ještě hodně dlouho pronásledoval.

Bez nadsázky lze říci, že rok 1964 mohl Bandini označit za osudový – a to jak na poli závodním, tak osobním. Především po delším vztahu se z Margherity Freddi stala paní Bandini, což neuniklo pozornosti a nepříliš uspokojivé výsledky v první polovině šampionátu byly přičítány této okolnosti. Ovšem novomanžel jenom zpočátku nemohl najít ,rozumnou řeč‘ s novinkou 158 a výsledky první poloviny šampionátu byly prabídné; když se však v GP Velké Británie vrátil opět na upravené „Squallo“, následovaná jedinečnou sérií: v Brands Hatch pátý, na Nürburgringu třetí a poté s velkou slávou zvítězil v GP Rakouska. V Itálii si pak ,potykal‘ s trucujícím 158 a přidal další třetí místo. I za jeho přispění tým opět usiloval o zisk Poháru konstruktérů, ovšem tvrdým soupeřem mu byl Graham Hill na BRM – a právě trojice Hill-Surtees-Bandini se stala hlavním tématem diskuzí a debat v závěrečném závodě.

Náhoda, záměr, nešikovnost? Hill zůstal gentlemanem

Historie šampionátů nám několikrát dokázala, že nějaké umělé ovlivňování výsledků nenese většinou kýžené ovoce. Ostatně nestat se mistrem světa, když máte 15 bodů náskok a kvůli škrtání horších výsledků o čtyři body nakonec prohrajete – to postrádá logiku. Podobná situace nastala i v roce 1964.

Rozepisovat se podrobně o mexickém závodě by zbytečně natáhlo a rozmělnilo profil Bandiniho – ostatně pokud budete chtít vědět podrobnosti, rád připravíme samostatný článek. Faktem je, že Lorenzo ve 31. kole s Hillem kolidoval a de facto ho z boje o titul vyřadil. Když pak kolo před cílem musel zastavit Clark, Lorenzo dostal z boxů pokyn a pustil Surteese před sebe. Ten se díky škrtnutí dvou bodů na Hillově kontě stal šampionem.

Následovalo samozřejmě obviňování, spekulace a zejména Bandini si slízl svoje. Rozebírala se jeho ,pomoc‘ Surteesovi, s nímž vytvořil skutečně komunikativní týmovou dvojici; přitom Hill danou věc přešel bez nějakých emocí, dovolil si pak legendární rýpanec, když od něj Ital dostal k vánocům knížku „How I learn to drive a car“ (Jak se naučím řídit auto). Přitom je potřeba si uvědomit, že k oné kolizi došlo v polovině závodu a vůbec by nedávala smysl, pokud by Clark dotáhl závod do vítězného konce. Spíš se odborníci shodují, že v Bandiniho chování nebyl žádný úmysl, nýbrž bychom incident vyhodnotili dnešní mluvou jako typicky závodní – s horším dopadem pro Hilla.

Život s cejchem

Po úspěchu jako by u Ferrari nakrátko ztratili dech, navíc Lorenzo musel i nadále bojovat o sejmutí nepříznivého dojmu z Mexika. Sezóna proběhla v duchu střídání typů 158 a 1512, Bandini sice na své oblíbené trati dosáhl druhého místa, ale jinak se prosadil opět až v závěru a zaznamenal pokles jak bodový, tak co do umístění v konečné klasifikaci. Do jisté míry si vynahradil neúspěch triumfem v dalším ikonickém závodě: společně s Nino Vaccarellou přivezli triumf ze 49. ročníku vytrvalostního podniku Targa Florio. Sláva byla o to větší, že ho Ferrari obsadilo po roční pauze a italské duo na Ferrari 275 P2 v podstatě nemělo konkurenci.

Problém nastal v samotném závěru roku, kdy Bandiniho kolega John Surtees 25. září těžce havaroval v kanadském Mosportu při tréninku na závod Can-Am. Atmosféra v Maranellu značně zhoustla a výsledkem byly rozbroje mezi Britem a vedením týmu, zejména manažerem Eugenio Dragonim. Krize vyvrcholila v závodě 24 hodin Le Mans 1966, kde Dragoni s odvoláním na ,preventivní rekonvalescenci‘ zakázal Surteesovi start a prosadil na jeho místo Ludovica Scarfiottiho. Tento krok je vysvětlován různě – nejčastěji se uvádí, že šlo o úlitbu ve prospěch generálního ředitele FIATu Gianni Agnelliho, Scarfiottiho strýce. Buď jak buď, Surtees okamžitě Ferrari opustil, což ho nejspíš stálo druhý titul, Ferrari pak přišel o zisk Poháru konstruktérů a ročník 1966 – i přes určité úspěchy a rostoucí formu – nabral opět negativní dojem. Bandini Surteese opravdu uznával a dokonce se ho dle Johnových vzpomínek snažil přesvědčit, aby rozhodnutí zrevidoval a tým neopouštěl, ale neuspěl. Mimochodem právě ,Big John‘ si všiml, že jeho odchod do jisté míry zkomplikoval Bandinimu ve Ferrari život – jako příklad zmínil Grand Prix Itálie 1966: „Můj odchod z Lorenza udělal jedničku týmu; myslím, že o to nestál. Nemyslím tím, že by byl ochoten hrát druhé housle, ale odmítal zodpovědnost, kterou jako Ital v italském prostředí cítil. Myslím, že byla chyba ho do takové pozice postavit. Zasloužil si víc. Pak přišla Itálie a to byla čirá politika. Ze tří jezdců Ferrari byl Lorenzo rozhodně nejrychlejší, a přesto zařídili, aby závod vyhrál Scarfiotti – díky svým kontaktům měl nový motor se třemi ventily na válec, a tím mnohem více výkonu. Upřímně, Ludovico sám by si to asi nepřál – vůbec nebyl špatný kluk – byla to prostě hloupost Ferrari.“

Malé americké intermezzo

Poslední závod v Mexiku už ani Ferrari neobsadilo, o to více se chystalo na ročník 1967, v němž měl Bandini stát v čele početné armády (Parkes, Scarfiotti), posílené Chrisem Amonem. Málokdo ale věděl, že Bandini dostal ještě jednu zajímavou nabídku. Po jeho triumfu se Scarfiottim ve dvanáctihodinovce Sebring (Ferrari Dino 206 S) kontaktoval Maranello manažer John Wyer a žádal Ferrariho, zda by mu nezapůjčil italského pilota pro 500 mil INDY. Commendattore překvapivě zásadně neodmítl a když Bandini s Amonem triumfovali v dalším významném podniku 24 hours of Daytona (Ferrari 330/4) v únoru 1967, Wyer ještě své úsilí zvýšil. Existuje několik informací, že Bandini měl ve voze pronajatém Wyerem startovat ve 500 mil INDY na sklonku května (což by se dalo stihnout, protože další Grand Prix sezóny 1967 se jel v Holandsku až první červnový víkend).

Každopádně prozatím Ferrari vynechalo velmi časnou GP Jižní Afriky a naplno do sezóny 1967 vstoupilo na monacké trati. Bandini se cítil velmi sebevědomě, ostatně ze svých čtyř účastí ulicích Monte Carla dojel třikrát na stupních vítězů a doufal, že tentokrát konečně získá vytoužený triumf. Jak podotýkali jeho přátelé a blízcí, opravňovaly ho k tomu některé profesní i rodinné okolnosti.

Smrt si nevybírá

Pole-position uniklo Bandinimu jen těsně ve prospěch Jacka Brabhama, ale hned po startu ho předjel. Jenže na nábřeží ještě v prvním kole unikl z Brabhamova vozu olej a Bandini se značně kluzkými pneumatikami klesl až na třetí místo, ale stále neztrácel šanci zvítězit. Bohužel v 82. kole, rovněž na nábřeží před tehdejší Tabákovou zatáčkou (dnes # 12), škrtl levým zadním kolem o svodidlo, to jeho vůz rozhodilo, následoval náraz do sloupu veřejného osvětlení, Ferrari se otočilo koly vzhůru a dopadlo na balíky slámy. Těžko říci, co způsobilo následný požár, každopádně Ital zůstal uvězněn v kokpitu, ale záchranáři ho zpočátku neviděli – domnívali se, že vypadl a skončil ve vodě. Teprve když začaly pokusy plameny uhasit a převrátit auto, zjistilo se, že Lorenzo stále sedí ve voze a je v bezvědomí. Navíc když už se pilota podařilo osvobodit, oheň se znovu rozhořel, takže pilota na nosítkách záchranáři doslova ,hodili‘ na zem a stáhli se do ústraní. Teprve po definitivním uhašení byl popálený jezdec dopraven lodí přes přístav do místní Princess Grace Polyclinic Hospital, kde se lékaři pokoušeli o nemožné. Závod navzdory této nehodě pokračoval…

První zprávy byly pesimistické. Bandini utrpěl popáleniny třetího stupně na 70 % těla, deset zlomenin v oblasti hrudi, musela mu být operativně odstraněna slezina. Jakékoli fámy, že byl odvezen do Itálie či na jiné věhlasné kliniky byly liché – doktoři v podstatě neměli šanci zabránit nejhoršímu a pouze konstatovali, že každá hodina, o kterou Bandini nehodu přežil, byla zázrakem. Nakonec jich bylo sedmdesát, než byl definitivně prohlášen za mrtvého. Jeho tragédie měla ještě jeden strašný apendix – jeho manželka byla v době nehody ve vysokém stupni těhotenství a utrpěla natolik silný šok, že po převozu do stejné nemocnice, kde byl její manžel, o nenarozeného potomka přišla.

Po tragédii se objevily názory, že příčinou nehody byly pokyny týmu, ženoucího svého pilota vpřed. To ale vyvrátily později přesné záznamy, podle nichž Bandini zajížděl pravidelné časy a jen pár kol před nehodou lehce zpomalil. Byl to naopak vedoucí Denny Hulme, kdo podával velmi nevyrovnaný výkon. Spíš lze říci, že u Itala došlo ke ztrátě koncentrace nebo mohla být důsledkem jistá frustrace, že by potřetí za sebou skončil ,jen‘ druhý. Nehoda je nafilmována a dodnes zůstává jedinou smrtelnou v monackých ulicích v rámci F1. Jako děsivé memento může znít svědectví filmového štábu ikonického snímku Grand Prix – Bandini s ním spolupracoval a měl dokonce režiséru Frankenheimerovi navrhnout podobu úvodní nehody, kdy formule skončí ve vodách přístavu. O pouhý rok později jej na téměř identickém místě dostihl osud.

Svět F1 si z této tragédie vzal ponaučení. Především definitivně zmizely z tratí jako bezpečnostní prvek slaměné balíky a konstrutéři se museli zabývat patřičnou odolností ochranného oblouku za hlavou pilota. Právě tato slabě dimenzovaná část měla podle některých zpráv způsobit, že se Bandiniho hlava ,zaklesla‘ do zborcené trubky a jeho vytažení bylo mnohem delší a obtížnější. Smuteční akt se konal 13. května v Reggiolu a na poslední cestu italského pilota vyprovodilo na 100 000 lidí. Svůj věčný spánek pak dlí na milánském hřbitově Lambrate.

Bandiniho odkaz žije dál

Mnozí fanoušci jméno Bandini neznají, ale pokud budou dění kolem F1 pečlivě sledovat, mohou se s ním každoročně setkat. Od roku 1992 totiž z iniciativy Francesca Asirelliho a Tiziana Samorè uděluje město Brisighella v provincii Ravenna Trofeo Lorenzo Bandini. Keramická soška, jejímž autorem je Goffredo Gaeta (jednotlivé výtvory mají různou podobu, jednotící je pouze motiv červeného Ferrari s číslem 18, tedy tím, v němž Lorenzo zahynul), je udělována osobnosti nebo subjektu za ,výjimečný výkon, vynikající talent nebo úspěch v motorsportu‘. Není pravidlem, že by musela být každý rok udělena a rovněž se vždy nemusí stát jejím držitelem pilot. Prvním oceněným byl Ivan Capelli, mezi dalšími najdeme Michaela Schumachera, Jacquese Villeneuva jr., Jensona Buttona, Kimi Räikkönena Lewise Hamiltona nebo Fernanda Alonsa; dále třeba tým Mercedes či funkcionáře Lucu Cordero di Montezemola nebo Stefana Domenicalliho. Dlouhý seznam prozatím uzavírá Oscar Piastri (2025). Veškeré náležitosti kolem ocenění spravuje Associazione Trofeo Lorenzo Bandini.

„Mnoho lidí s jeho schopnostmi a vzhledem se chovají jako pávi – znáte ty typy. Ale Lorenzo takový vůbec nebyl. Když jsem přišel k Ferrari, provázela ho pořád ona pověst z roku 1964, jak vytlačil Hilla z trati – myslel jsem, že ke mně bude agresivní, ale byl naprosto okouzlující. Jeden z nejmilejších lidí, které jsem kdy potkal,“ řekl o něm Chris Amon.