S titulem šampiona CART v kapse se zájem o Zanardiho zvýšil. Leč už v minulosti jsme byli svědky, že zámořské hvězdy v F1 nebyly proroky. Ostatně zářný příklad v tomto směru představoval Michael Andretti, shodou okolností Zanardiho velký soupeř ze série CART 1996.Jenže jak už jsme uvedli, Ital nebyl tím, kdo by se cítil dopředu poražen a možná chtěl novým angažmá dokázat, že šablony se mohou měnit.

Alex už v průběhu roku registroval nabídky ze stájí BAR či Honda, ale nakonec po testování zvolil stáj sira Franka Williamse. Už v září 1998 byla podepsána smlouva na tři roky a se zajištěným příjmem ve výši 4 milionů dolarů. Během předsezónních testů se také odehrála ona příhoda, která potvrzuje Zanardiho povahu – měl domluvené rozhovory se zástupci motoristických časopisů, ale po náročném programu se cítil hodně vyčerpaný, proto je zrušil. Přišel však mezi ně, každému potřásl rukou, ještě jednou se omluvil s tím, že je skutečně unavený. Jen ono „povede se to příště“ už se nenaplnilo…

Ačkoliv byl Williams v Poháru konstruktérů v roce 1998 na třetí příčce, na McLaren a Ferrari ale masivně ztrácel. S Ralfem Schumacherem měl Ital minimálně toto postavení obhájit, ale místo konečně naplněných úspěchů prožíval jedno zklamání za druhým. V Austrálii havaroval, v Brazílii rovněž nedokončil závod a ještě ulehčil týmové pokladně o 5 000 $ za překročení rychlosti v boxech. V Imole ho vyprovodil z trati olej uniklý z vozů soupeřů, v Monacu mu prasklo uchycení sedadla, ale i přes tento handicap dojel do cíle. A tak bychom mohli pokračovat. Problémy s nastavením, sem tam nějaká ta kolize nebo špatné načasování. Co bylo Alexovi platné, že v trénincích jezdil časy shodné s Ralfem – závody se mu prostě nedařily. Typickou ukázkou budiž GP Rakouska – přestala mu fungovat radiokomunikace a v zápalu souboje s Pedro Dinizem přehlédl dvě signalizace k zajetí do boxů, takže zůstal stát na trati bez paliva. Asi nejlépe mu vyšel závod na Monze, kde svedl velmi zajímavý duel s Frentzenem, jehož u Williamsu nahradil. Držel se za ním na třetím místě, ale zastávka k dotankování se příliš protáhla a Alex spadl až na desátou příčku, odkud se dostal ,aspoň’ na sedmé místo.

Už před GP Japonska – posledním závodem roku – bylo jasné, že se cesty Zanardiho a Williamsu rozdělí. V odborném tisku se hovořilo, že Alex neměl stejnou technickou podporu jako mladší ze Schumacherů; jedním z důvodů jeho potíží mělo být použití ocelových brzdových kotoučů místo karbonových – když v Monze dostal stejné jako Ralf, hned se jeho výkonnost zvedla. Jenže zatímco Zanardiho týmový kolega z 16 závodů jedenáctkrát bodoval (a třikrát byl na stupních vítězů), Alex se do TOP6 zajišťujících body nedostal ani jednou… Bráno dnešním bodovacím systémem, vyjel by alespoň 15 bodů. Tříletý kontrakt byl předčasně ukončen a Zanardi vyslovil přání se vrátit zpátky do CART.

Leč, situace nebyla až tak jednoduchá. Někdejší dvojnásobný šampion žádné angažmá nesehnal jednoduše proto, že s jeho comebackem nikdo nepočítal; měl přeci smlouvu v F1. Nicméně mu už v červenci podal pomocnou ruku Mo Nunn. Ano, právě ten, co kdysi o jeho schopnostech pochyboval. Teď Ital v jeho voze odkroužil 246 testovacích kol v Sebringu a ruka byla v rukávě. Ročník 2001 v Nunnově stáji na voze Reynard 01 s motorem Honda ale nebyl nijak výrazný, vyčnívaly z něj jen tři výsledky – 7. místo na japonském oválu v Tochigi, čtvrté na trati Molson v Torontu a deváté opět na oválu v Chicagu. Přišlo září a patnáctý závod sezóny, v němž se Zanardiho život od základu změnil.

Lidé si libují v symbolikách a podnik American Memorial 2001 na německé trati EuroSpeedway v Lausitzringu jim jich poskytl hodně – ostatně jel se pouhé čtyři dny po zničení newyorských věží World Trade Center. Zanardi po zastávce v boxech opět vyjel na trať, ale na nových pneumatikách možná příliš agresivně akceleroval – při snaze předjet Alexe Taglianiho se jeho vůz roztočil a bohužel se dostal do cesty Kanaďanovi. Ten jel rychlosti kolem 320 km/h a neměl jakoukoli šanci na reakci. Zasáhl Zanardiho vůz za předním kolem, zhruba do středu a doslova mu usekl čelní polovinu, v níž měl Zanardi nohy: italský pilot přišel o levou končetinu pod kolenem, o druhou nad ním. Naštěstí přítomný oficiální doktor celého seriálu Steve Olvey se svým týmem reagoval bezprostředně a podařilo se mu stabilizovat Alexův stav. Pozdější zprávy označily jejich zásah za příkladně profesionální a bez debat zachránili Italovi život.

Hrůzná nehoda si samozřejmě vyžádala neuvěřitelné komentáře a u některých lze pochybovat o věrohodnosti údajů. Konzultoval jsem s několika odborníky fakt, že masivní krvácení připravilo Zanardiho prakticky o veškerou krev v těle – informace hovoří o méně než jednom litru (umírněnější o dvou třetinách). Všichni se shodli, že to je stav neslučitelný se životem. Rovněž se tvrdí, že během padesátiminutového transportu vrtulníkem jeho srdce sedmkrát vypovědělo službu a Alex musel být resuscitován – i tady se číslo rozchází s různými zdroji. Proto se držme ověřitelných faktů – Olveyův tým dokazal Zanardiho udržet při životě a především zafixovat nejhorší zranění. V Berlíně se podrobil tříhodinové operaci, při níž musely být končetiny ještě zkráceny kvůli dalším fatálním poraněním. Zanardi byl v kómatu přepraven do Santa Maria della Scala v Sieně a pobyl v něm další tři dny, následné čtyři v řízeném umělém spánku a během celého pobytu v nemocnici absolvoval ještě přes desítku operací. Strávil tu čas od onoho září do 31. října 2001. Jeho další život se měl odehrávat na speciálních protézách, které si po nespokojenosti s dostupným materiálem navrhl sám…

Nebývám milovníkem silných prohlášení, ale Zanardi skutečně prokázal neuvěřitelnou morální sílu. Když se po osmi dnech probral, stala se pověstnou jeho reakce: „Nevěděl jsem přesně, co se stalo, měl jsem jen mlhavou představu… Ale cítil jsem se šťastnější než prase na hnoji, protože jsem žil. Po procitnutí jsem se věnoval té části těla, která mi zbyla, ne té, o níž jsem přišel. A neptal jsem se »Jak budu žít bez nohou?«, ale »Jak bez nich budu dělat to, co chci?«“ Obrovský kredit prokázal také vůči Taglianimu. Kanaďan prožíval obrovské trauma a dokonce prohlásil: „Pořád jsem měl před očima tu nehodu. Když jsem si pustil televizi, nevnímal jsem, jaký kanál běží. Jedl jsem a nevěděl co. Ať jsem dělal cokoli, po pěti minutách se mi ty strašné momenty vrátily. Vážně jsem zvažoval, že přestanu závodit.“ Necelý rok po tragédii se oba Alexové setkali u příležitosti Molson Indy Toronto 2002. Zanardi Taglianiho sám vyhledal před startem a několik minut spolu hovořili, ale vůbec se o nehodě nezmínil. Nakonec mu s úsměvem řekl: „Víš, jakou mám díky protézám výhodu? Jsem teď o osm centimetrů vyšší. A zase závodím.“ Dojatý Tagliani poté prohlásil, že se pro něj tímhle okamžikem vše změnilo.

Zanardi se dokázal vypořádat s tragickým okamžikem i sám v sobě. Necelé dva roky po incidentu opět na Lausitzringu ve stejném voze, samozřejmě upraveném na ruční řízení, před samotným závodem a tribunami odkroužil oněch třináct „ztracených kol“; tedy přesně tolik, kolik tehdy chybělo do cíle. A rozhodně se nešetřil, protože nejrychlejší kolo v hodnotě 37,487 s. by mu vyneslo páté místo na startu. To ho přesvědčilo, že i přes svůj zásadní handicap může opět usednout za volant. V roce 2006 se ještě jednou posadil do F1, kdy mu stáj Sauber BMW poskytla rovněž upravený monopost pro testy ve Valencii.

Rozhodl se jezdit šampionát cestovních vozů – nechceme zahlcovat čtenáře výsledky, snad jen můžeme zmínit, že ho v letech 2006-2009 viděli i diváci v Brně, kde pokaždé zajel pole-position a při posledních dvou účastech zvítězil. Jako člen stáje BMW Team absolvoval mistrovství světa cestovních vozů v letech 2005-2009 a nejlépe si vedl v roce 2006, kdy byl celkově sedmý. V letech 2014 – 2019 pak ještě příležitostně usedal do vozů kategorie GT.

Impulsem pro jeho závodní aktivity na cyklistickém vozíku byl Clay Regazzoni, jehož fotografii při na speciálním kolečkovém křesle při New York City Marathon 2007 viděl v italském časopise. Zanardi už tehdy spolupracoval s výrobcem těstovin Barilla pasta (sponzorem tělesně postižených) a prohlásil, že by mu bylo ctí se také závodu účastnit. Protože měl naplánovanou cestu do americké metropole v době závodu, prohlásil: „Když už tam jedu, tak ho klidně mohu absolvovat.“ Díky známosti s konstruktérem podobných vozíků Vittorio Podestou začal trénovat. Je známá historka, že Podesta mu slíbil pomoc a předpovídal asi roční zácvik. Když mu Alex řekl, že na podobné věci nikdy neseděl a chce letos jet newyorský maraton, jeho krajan to označil za utopii. Výsledek? Alex závod po čtyřech týdnech tréninku dokončil jako čtvrtý a s humorem sobě vlastním neopomněl dodat, že v závodním poli byli jen tři opravdoví elitní jezdci…

Zvažoval účast na paralympijských hrách 2008, ale v tom mu zabránily jeho četné aktivity a také závodní činnost. Od roku 2009 se však začal nové výzvě plně věnovat a v roce 2012 už na paralympiádě v Londýně sbíral zlaté medaile – v silniční časovce, individuálním silničním závodě – a stříbro ve smíšené týmové štafetě. Poprávu byl vyhlášen nejlepším mužským sportovcem paralympiády. Další cenné kovy přivezl o čtyři roky později ze stejného podniku v Brazílii – opět zlato (silniční časovka, štafeta smíšených týmu) a stříbro (silniční individuální závod). V roce 2018 zajel v Ironman Italy Emilia-Romagna světový rekord v kategorii HCI (handycycle) a o rok později ho ještě vylepšil.

Popisovat kariéru Zanardiho do detailů, to by znamenalo zveřejnit dvacetidílný seriál. Zmínit ale musíme jeho třetí osudový incident. Jednalo se o 19. červen 2020, kdy při silničním závodě Obiettivo tricolore na komunikaci 146 mezi Pienzou a San Quirico ztratil Alex kontrolu nad svým vozíkem, nezabrzdil a narazil do protijedoucího nákladního vozu. Utrpěl vážná poranění hlavy a jen díky alarmu ostatních soutěžících byl dopraven na JIP nemocnice Santa Maria alle Scotte (Siena). Dočasně ztratil možnost komunikace a byl částečně ochrnutý – po roce a půl se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že byl propuštěn do domácího léčení. Pořád ho ale ona zubatá s kosou nechtěla nechat uniknout – v červenci 2022 došlo v jeho domě k defektu solárních panelů, napájejících nutné rehabilitační přístroje, a následnému požáru. Po měsíci a půl v nuceném azylu se opět mohl vrátit do svého příbytku.

Zemřel ve spánku ve věku nedožitých 60 let a rodina blíže nespecifikovala důvody úmrtí; lze se dohadovat, že šlo o kombinaci jeho déletrvajícího zdravotního stavu s posledním zraněním. Dokázal toho neuvěřitelně mnoho, třeba namluvit pro italské diváky autíčko Guido v pixarovských filmech Auta 1 – 3. Spolupracoval na dvou knihách o jeho životě (My Story a My Sweetest Victory – obě 2004). Získal několik ocenění, vyznamenání a řádů i na úrovni státní, byl uveden do motoristické síně slávy v Long Beach (2022). Ve vesmíru putuje asteroid 22517, jenž od roku 2018 nese jeho jméno. Hold mu vzdalo mnoho známých osobností sportovního i politického života a asi nejvýstižnější příměr pronesl závodník Dario Franchitti: „Ten chlap prostě ignoroval, že by měl být poražen!“ Jeho statistiky nejsou nijak významné, zásadní význam představoval především jeho život a přístup k němu.

Jak už jsem uvedl, vypočítat všechny triumfy, ocenění a další věci by vydalo na velmi zajímavou publikaci. Podkladů pro ni je dost, takže určitě případný autor bude mít z čeho čerpat. V každém případě jsem rád, že jsem mohl našim čtenářům připomenout aspoň to nejdůležitější ze života muže, který se navzdory ranám osudu dokázal vzepřít a najít si svou cestu.