Nějak automaticky se předpokládá, že mistrovský tým bude mít vedle šampiona i slušného pilota č. 2 – je tím myšlena stáj, která v daném roce titul získá, nikoli ta, co ho obhajuje. Pokud pomineme dřevní doby, kdy to s definicí týmů bylo poněkud složitější, najdeme jen jedinou výjimku; dodnes určitou záhadu, nad níž se nyní společně zamyslíme.

Austrálie je určitě země motorismu zaslíbená, třebaže „ostří hoši z kolonií“ museli své umění dokazovat o něco důrazněji. Přišel ale sir ,Black Jack’ Brabham a piloti pátého kontinentu (samozřejmě včetně Novozélanďanů) se dostávali do kursu. Ostatně současnost a nedávná minulost je toho důkazem – stačí připomenout namátkou Marka Webbera nebo Oscara Piastriho.

Rychlý cifršpión

David Walker zpočátku vůbec nepředpokládal, že se stane závodníkem, v poklidu se potýkal jako účetní s čísly, ale náhodná účast v jednom závodě do vrchu nasměrovala jeho život docela jinam. Jako mnoho dalších se v roce 1962 přesunul na britské ostrovy, ale pšenka mu tam nekvetla – chyběly výsledky a alespoň minimální věhlas. Proto se po dvou letech vrátil do své domoviny a začal pečlivě sbírat úspěchy především v Tasmánské sérii. Vypracoval si tu jistý věhlas a proto ho Anglie v roce 1968 přivítala podruhé

Protože si prozatím nemohl dovolit stát se ryzím profesionálem, přijal místo v Jim Russell Racing Driver School ve Snettertonu, a současně proháněl soupeře v britské Formuli Ford 1600. Že stoupal rychle nahoru dokazuje i jeho celkové vítězství v kategorii Les Leston FF1600 na voze Alexis. Tím pádem se dostal do hledáčku takové veličiny, jakou bezesporu byl Colin Chapman. Další úspěchy sklízel už v jeho barvách v roce 1970 ve formuli 3.

Nejen Paris-Dakar

Přijměte jednu malou odbočku, abyste měli obrázek o Davidovi poněkud celistvější. V roce 1968 absolvoval jedno z největších dobrodružství za volantem. Společně s Brianem Jonesem a Dougem Morrisem byli na voze Vauxhall Ventora přihlášeni do maratónu Londýn-Sydney. Až do etapy v Íránu drželi krok s favority, ale tam na Morrise spadl při práci v dílně vůz a Doug tím pádem nebyl schopen řídit. Walker tedy zvládl s jedinou dvouhodinovou přestávkou na odpočinek etapu z Teheránu do indické Bombaje. Po převozu účastníků závodu z Indie do Perthu a odtud do Sydney trasu dlouhou 69 hodin odkočíroval opět především Walker. Výsledek není až tak podstatný, ale prosím – skončili na 52. místě (a při závěru na australském kontinentu nahnali 17 pozic) a na vítěznou posádku ztráceli vzhledem k objemu závodu nicotných 520 minut.

V týmu (ještě ne) černozlatých ořů

Chapman nabídl Walkerovi smlouvu pro rok 1971 v britské formuli 3 a Dave se ukázal být velmi dobrým tahem. Šampionát podporovaný společnostmi Shell a Forward Trust se stal jeho kořistí a vybojoval také velmi cenné triumfy v Silverstone a především Monacu, ostře sledovaném závodě všemi manažery stájí F1.

Mr. Lotus si však Walkera pojistil a dal mu velmi zajímavou možnost. V rámci GP Holandska 1971 dostal Dave k dispozici turbínou poháněný Lotus 56B – toto vozidlo bylo silně kontroverzní. Na jednu stranu mělo nepřehlédnutelný výkon, na druhou turbína Pratt&Whitney vyžadovala značně odlišný způsob jízdy. Navíc v Zandvoortu pršelo a Lotus tehdy používal pneumatiky Firestone, které byly v dešti vynikající. Walker startoval dvaadvacátý – a na konci pátého kola už figuroval na desátém místě. Jenže hned v následujícím kole vylétl po špatném manévru v Tarzanově zatáčce mimo trať, „prošel“ dvěma záchytnými ploty a ještě udělal díru v reklamní tabuli…

Na sklonku roku došlo v Lotusu ke změně, která do jisté míry definovala především vzhled Chapmanových vozů. Trust Imperial Tobacco si Colina smluvně zavázal k propagaci značky John Player & Sons, známou především jako John Player Special, a na trať se tak vydaly ikonické černozlaté vozy.

Propadák non plus ultra

Věděli jste, že Emerson Fittipaldi byl tím, kdo zavdal k termínu „černé rakve“? Když totiž viděl vůz v novém provedení, prohlásil: „Vypadá jako rakev, jen přidělat po stranách čtyři držadla…“ Sponzoři dobře věděli, že Walker vyhrál britský šampionát F3, někteří se navíc po nemastném neslaném roce 1971 domnívali, že Fittipaldiho forma klesá. Proto prosadili na sedačku druhého pilota právě Walkera.

Historie nám říká, jak to dopadlo. Dave začal velmi kuriózně – v GP Argentiny se mu ve 3. kole porouchalo táhlo plynu a vůz zastavil na trati před boxy: pilot vyskočil, doběhl do garáže pro nářadí a pokusil se defekt spravit. Uspěl, ale po dalších pěti kolech byl diskvalifikován za nedovolenou opravu mimo vyhrazené boxové stání.

Velmi slušně si vedl ve Španělsku, ale v Jaramě se těšil na body marně – když už to vypadalo, že svede bitvu o šestou příčku s Pacem, došlo mu palivo. Příliš mnoho chyb předvedl v deštivém Monacu. Na Brands Hatch měl dokonce kontroverzi s Fittipaldim, jenž mu vyčítal, že ho dostatečně včas a bezpečně nepustil před sebe, když jel Dave o kolo pozadu. Série neúspěchů vyústila Grand Prix Itálie, kam Walker kvůli Chapmanově obavě z trestního stíhání po smrti Jochena Rindta (1970) ani nejel, i Fittipaldi na turbínovém Lotusu startoval pod smyšleným názvem týmu.

Neuměl s F1 jezdit

Před kanadskou Grand Prix Champan zjistil, že Dave testoval vůz F2 pro jiného majitele bez jeho svolení, proto ho ihned suspendoval a nahradil Reine Wisellem. Walker ale poklepal na uzavřený kontrakt a Colin mu pro poslední závod ještě poskytl vůz. V týmu Lotus, ale i formuli 1 jako takové, to byla jeho labutí píseň.

Jak Chapman, tak týmový manažer Peter Warr vyčítali Walkerovi špatnou fyzickou kondici, nedostatek citu pro vůz – prý ho vůbec nešetřil – a také špatnou techniku jízdy. Monopost F1 pilotoval jako v ,eftrojku’ a nedokázal svůj jezdecký styl změnit. Walker se také bránil – protože Fittipaldi v té době prožíval výjimečnou sezónu, veškerá pozornost se soustředila na něj a Walkerovi bylo poskytováno minimum péče a akceptování jeho připomínek. V každém případě se stal jedinou týmovou dvojkou, která vedle nového mistra světa nevyjela jediný bod (bráno tehdejší optikou, dnes by získal aspoň tři) – i Pohár konstruktérů zajistil Emmo prakticky sám – a je nasnadě, že Davida pro rok 1973 nahradil Ronnie Peterson.

Smutný epilog

Dave si v roce 1973 zlomil při dopravní nehodě v Londýně nohu a zbytek roku si léčil následky. Jenže F1 se mu během této pauzy uzavřela. Australan se ještě realizoval v závodech F2, vidět ho mohli diváci v amerických sériích F5000 a později i v následné Formuli Atlantic, ale to už byl jen doznívající závan jeho kariéry.

Citelnou ránu do jejího konce v roce 1975 učinili Japonci. Jejich ambiciózní, ale zcela nepovedená snaha jménem Maki po děsivém neúspěchu v roce 1974 (na nějž málem životem doplatil Howden Ganley) se pokusila v roce 1975 nabrat nový dech. Bohužel ve stejných intencích – Walker byl osloven jako potenciální pilot, jenže šlo o pouhý přelud. Dave zrušil většinu kontraktů, aby mohl plně pracovat na projektu F1. měl do něj i investovat nějaké prostředky, ovšem když místo startů v GP Belgie a Švédska musel poslouchat jen sliby, že vůz už opravdu bude hotový (ani pro jeden podnik se tak nestalo), zahořkle se stáhl ze světa F1 a na konci roku svou závodní kariéru definitivně uzavřel.

Vrátil se zpět na rodný kontinent a v Queenslandu začal provozovat námořní charterovou společnost. Závody mu dle jeho vlastního vyjádření vůbec nechyběly, ale pochopitelně držel palce krajanům, hájícím australské barvy na nejvyšší úrovni.