V jednu chvíli máte na dosah snad vše, co si můžete přát. Úspěchy na poli sportovním, šťastný osobní život a zájem ze strany, která pro piloty F1 nebývá obvyklá. Pak stačí jedna chvíle, jeden okamžik ztráty koncentrace či nepozornosti a o vše přijdete. Málokterý člověk je typickým příkladem pro tento vzorec jako Lorenzo Bandini.

V kolonce jeho narození najdeme exotickou Libyi, ale pokud se zaměříme na letopočet, není to nic divného – tehdy se ještě jednalo o italskou kolonii. Dramaticky se zhoršující celosvětová situace přiměla rodinu k návratu do Evropy – usídlila se v Reggiolu, ale svému osudu se nevyhnula. Po úmrtí matky byl (podle italských zdrojů) jeho otec sedm dní před ukončením války zajat a popraven; Lorenzo se tak de facto stal sirotkem, o něhož se starali vzdálení příbuzní. Záhy zjistil, že rozhodně není studijní typ; proto opustil region Emilia a zakotvil v Miláně. A tady došlo k prvnímu osudovému setkání. Šikovného mladíka s technickým nadáním si všiml majitel autodílny Goliardo Freddi a patnáctiletého Lorenza zaměstnal. Ba co víc, de facto ho „adaptoval“ a v podstatě mu svým přístupem nahradil otce. Když pak jeho dcera Margherita začala až příliš okatě docházet do dílny za snědým, stále usměvavým pracovníkem, byla takříkajíc ruka v rukávě, i když svatba ještě zdaleka nebyla na pořadu dne.

Tradiční začátky

Freddi nejenže vztah nezakázal, ale navíc Bandiniho přesvědčil, aby se pokoušel závodit. Dokonce v samotných začátcích plnil funkci osobního sponzora. Po krátkém koketování s motocykly se Bandini objevil během roku 1957 v pronajatém FIATu 1100 v závodě do vrchu v Castelli Arquauto-Verneasca a dokončil jej na 15. místě. Poctivě dělal postupné krůčky a jako první větší úspěch lze považovat s vozem Lancia Appia Zagato ve třídě GT – stalo se tak při Mille Miglia 1958, leč už nešlo o onen legendární závod; po tragédii španělského markýze Alfonsa de Portaga, jeho spolujezdce Edmunda Gunner Nielsena a Holanďana Josefa Göttgense byl tento podnik ve své původní podobě zrušen a nahrazen radikálně zkrácenou variantou ve stylu rallye – ovšem toto řešení veřejnost i sami závodníci nepřijali a bohatá historie závodu, pořádaného od roku 1927, tak v podstatě skončila.

Lorenzo však intuitivně tíhl k monopostům, proto využil iniciativy hraběte Giovanni „Johnny“ Luraniho a etabloval se v jím založené formuli Junior. S Freddiho přispěním si pořídil vůz Volpini, s nímž získal třetí místo v GP Sicílie. O rok později na konstrukci Stanguellini dosáhl čtvrté příčky v konečné klasifikaci. Ačkoliv mu chyběla vítězství, začalo se o něm stále více mluvit. Po tragické smrti Luigi Mussa byl považován za jednu z italských nadějí a tím pádem nemohl uniknout pozornosti Enza Ferrariho. Commendatore mu však připravil určité zklamání – když F.I.S.A. (Federazione Italia Scuderie Automobilitische) vytvořila svou „přípravku F1“, proťaly se cesty dvou B: přednost dostal Giancarlo Baghetti (profil zde), jenž měl o něco lepší výsledky a tisk ho tituloval jako ,nového Ascariho‘. A zdálo se, že to byla navýsost vynikající volba, protože Baghetti vyhrál svůj první mistrovský závod v F1.

Konečně F1

Bandini se netajil, že formule 1 pro něj bude vrcholem snažení, proto byl pochopitelně poněkud zklamán – stáj Ferrari ale neopustil a hájil její barvy v šampionátu sportovních vozů. Navíc mu pomocnou ruku poskytl známý podnikatel a motoristický nadšenec Guglielmo „Mimmo“ Dei, díky jehož zájmu vznikla stáj Centro Sud, provozující zakoupené monoposty. Na Cooperu T53 Maserati se Lorenzo konečně dostal do vysněné formule 1 – nejdříve v dubnu na okruhu v Pau, kde si v nemistrovském závodě dojel pro bronzový věnec za Clarkem a Bonnierem, poté už v šampionátu – v roce 1961 odjel čtyři závody a nejlepším umístěním bylo osmé místo na domácí půdě v Monze. Ale už předtím Ferrariho určitě potěšil triumfem v kategorii sportovních vozů, když na Ferrari 250 TR61 s krajanem Giorgio Scarlattim dominovali čtyřhodinovému závodu v Pescaře.

Ferrari v té době praktikoval politiku většího počtu kohoutů na jednom smetišti a mohl kdykoli sáhnout pro pilota, jenž se chtěl chopit své šance. Přetlak jezdců a jejich střídání však neneslo vždy známky logiky. Po mistrovské sezóně 1961 navíc přišla krize, k níž se ještě připojila známá „Palácová revoluce“ (více najdete zde), došlo k poklesu formy, slavné ,Squallo‘ bylo konkurencí překonáno, což vyústilo v sezónu nevalných výsledků. Lorenzo ovšem překvapivě při svém prvním startu ve Ferrari F1 dobyl třetí místo v GP Monaca – aby pak byl posazen na ,lavici náhradníků‘ a setrval tam až do závěru sezóny, kdy dostal další dvě příležitosti. V tu chvíli pomalu činil za svým působením v Maranellu kříž a kladl si oprávněnou otázku, zda jeho anabáze v F1 vůbec bude mít pokračování.

Naštěstí pro Bandiniho tu byl Mimmo Dei a opět mu poskytl šanci v barvách Scuderie Centro Sud. Navíc měl Lorenzo možnost osedlat opravdu špičkový vůz – BRM P57, s níž v předchozím roce Graham Hill dobyl mistrovský titul. V Grand Prix Velké Británie dojel Ital pátý a získal další mistrovské body; následující GP NSR na Nürburgringu znamenala novou okolnost: Willy Mairesse prodělal těžkou havárii a commendatore kupodivu nepovolal jeho Ludovica Scarfiottiho, jenž s Belgičanem v týmu alternoval, ale Bandiniho. Byla to evidentně otázka buď a nebo, protože právě tato dvojice přivezla v tomtéž roce do Maranella vítězství z 24 heures Le Mans – jehož posádka Bandini/Scarfiotti dosáhla na voze Ferrari 250P.

Lorenzo dojel po Surteesově boku zbývající čtyři závody – v USA a Jižní Africe přidal další pátá místa a vážně si řekl o nominaci na ročník 1964. Navíc s ,big Johnem‘ Surteesem velmi dobře vycházel – což u Brita nebylo vždy jednoduché – a zdálo se, že po dvou letech mizérie má Ferrari ideálně složenou jezdeckou sestavu.

Příště: Od zatracení do tragického konce