Jestliže byl Riccardo Patrese označován za chladného počtáře, pak rodák z Bonco Poncarale byl jeho pravým opakem. Což nakonec dokazuje i známá historka s jeho příjmením, kvůli které by se nejspíš někteří jeho kolegové ostře ohrazovali a dožadovali by se vysvětlení.

Leč pojďmne zpět do malého městečka v provincii Brescia. Většinou budoucí piloti dědí vášeň po svých otcích, malého Bruna však nasměrovala do světa motorsportu jeho matka Rachel. „Když se ještě jezdila Mille Miglia, tak lezla po stromech, aby lépe viděla projíždějící auta,“ vzpomínal po letech v periodiku La Manovella pilot, jemuž rodiče umožnili nejen radami, ale i skrovnou podporou vstoupit na závodní pole.

Svízele hned zkraje

Bruno pečlivě „opisoval“, co viděl během běžné jízdy u svého otce, takže si pak většinou bez jeho vědomí půjčoval rodinný FIAT 600D a po nocích zkoušel, jak umí jezdit – pravdou je, že bez následků. Giacomelliho oblíbencem a vzorem byl Chris Amon, ale i když tíhl ke čtyřem kolům, podobně jako mnozí další zkoušel nejdřív své štěstí na motocyklech při jízdách zručnosti.

Pro další závody si postavil vlastní motocykl, aby si na něm záhy poranil koleno. To mu bylo sedmnáct a rozumně pak onen rok počkal, až bude moci jezdit i podle zákona. Poprvé se pokusil uspět v podivné konstrukci Plastic Thiele s motorem FIAT 500 Giardiniera – traduje se, že ho Bruno testoval na polních cestách, aby si osvojil schopnost ovládání vozu. Ve dvaceti si koupil vůz Tecno formule Ford – prodal mu ho budoucí soupeř v F1 Piercarlo Ghinzani. Příliš si v něm nezazávodil, protože ho čekala povinnost odkroutit si vojenskou službu. Když si sečetl všechno dohromady, přihodil nulovou podporu a tím pádem nedostatek financí, zvažoval dokonce, že se závodění vzdá.

Kdo umí, ten může postupovat

Nakonec to byli jeho přátelé, kteří mu nabídli k testu vůz Formule Italia a od roku 1974 už jako člen Scuderia Mirabella Mille Miglia v této kategorii při debutu vyhrál. To dokonce vedlo jeho soupeře, aby nechali v Turínu zkontrolovat, zda použil předepsaného motoru. Už o rok později byl s pěti triumfy šampionem a vyzkoušel si i prostředí F3 v solitérním závodě na Marchu 743 Toyota, jenž vlastnil další známý italský závodník Giorgio Francia.

Giacomelli však chápal, že Itálie není nejvhodnější pro postup vzhůru – bylo mu jasné, že prorazit může jen v kolébce motorsportu, v Anglii. Potíž byla v tom, že neměl ani peníze, ani jazykové znalosti, což se mu později vymstilo. Na sklonku roku 1974 se s mechanikem týmu Scuderia Mirabella Cesare Garibaldim vydal do Bicesteru a stal se členem týmu, ovšem na svou šanci si musel rok počkat. Sezónu 1976 už trávil v britském šampionátu Shellsport F3 a přestože většinu okruhů neznal, získal tři důležité úspěchy – vyhrál tradiční závod F3 v Monacu, stal se šampionem British F3 Shellsport Championship a v sérii British Petroleum získal titul vicemistra.

Ital (málem) ve Ferrari

Opravdu chybělo málo a jezdecká sestava pro rok 1977 mohla mít podobu Niki Lauda – Bruno Giacomelli. Enza Ferrariho zaujal Brunův výkon v Monte Carlu a projevil i čtyřiadvacetiletého mladíka zájem. Dejme nyní slovo samotnému pilotovi: „Jednoho pondělí mě v hotýlku v Mentonu, kde jsem přebýval, vyzvedli dva Ferrariho přátelé a naložili do velkého mercedesu. Přijeli do hotelu blízko Modeny a vlezli do něj zadním vchodem. Napadlo mě: ,Do prdele, kam mě to vezou?’ Restaurace byla vyhrazena jen nám a najednou se objevil Enzo Ferrari. Já jen seděl a cpal se, zatímco on mluvil o všem možném, jen ne o závodění. Teprve po chvíli prohlásil: ,Nikdy jsem nikoho neviděl řídit tak, jako vás – agresivně a přitom hladce. Byl bych rád, kdybyste jezdil v mém týmu místo Regazzoniho.‘ Málem jsem spadl pod stůl, jenže tu byl zádrhel. ,Ingegniere, mám podepsanou opci na smlouvu u Marchu.‘ Tu jsem podepsal po Monacu, ale Enzo mi nabídl právní pomoc. U Mosleye jsme to navlékli tak, že kvůli mé špatné angličtině jsem plně neporozuměl a že ho žádám o uvolnění. Řekl, že když mě chce Ferrari, pustí mě. S pocitem důležitosti jsem přijel do Maranella a hlásil, že jsem volný, ale Enzo náhle otočil a nabídl mi prozatím pouze F2 na voze Minardi s motory Ferrari Dino. To se mi zdálo málo a odmítl jsem.“

Formule 1 začala ranou pěstí

Kajícník se tedy vrátil k Marchu a pustil se do šampionátu F2. A nevedl si vůbec špatně, takže si ho záhy všiml další týmový principál. McLaren po úspěchu v roce 1976 hledal další cestu a rozhodl se dokonce nasazovat třetí vůz. Takhle se na Silverstone 1977 dostal do kokpitu Gilles Villeneuve a Giacomellimu otevřel Teddy Mayer dveře do F1 na Monze. Kvalifikoval se jako patnáctý a za ním skončila esa jako Jones, Jarier, Nilsson či budoucí pilot McLarenu Tambay, ale v závodě mu v nájezdu do 39. kola ve Variante del Rettifilo explodoval motor a na uniklém oleji vylétli z trati ještě Reutemann a Patrese. Právě Brunův krajan byl tak rozhořčen, že ještě za svodidly napadl Giacomelliho pěstmi.

Dveře dokořán

Giacomelli v roce 1978 nenechal nikoho na pochybách, že zraje jako italské víno. Ve formuli 2 nenašel přemožitele a přestože se soupeři snažili, ničil je výsledky: ve 12 závodech si vyjel devět pole-position a osm vítězství. Stal se mistrem Evropy F2 a k tomu ještě stihl sedět na dvou židlích. McLaren se nakonec pro rok 1978 rozhodl – jak už bylo naznačeno – pro Tambaye, ale Giacomelliho si nechal v záloze. To byl také důvod, proč Bruno dostal na třetím voze pět příležitostí. A rozhodně si nevedl nejhůř – v Belgii byl osmý, v Silverstone sedmý, ovšem tam ho nařkl Lauda, že se mu pletl do cesty tak vydatně že kvůli němu prohrál bitvu s Reutemannem o vítězství. Bruno se hájil, že oběma naznačil, kudy se mají před něj dostat, ale Lauda jeho pokyny ignoroval. Sezónu završil 14. místem v Itálii (ve zbývajících GP odpadl), ale to už se chystala velká výzva v podobě Alfy Romeo.

Dlužíme ještě malé vysvětlení – když Bruno začal sklízet v Anglii první úspěchy a velice rychle se jeho věhlas mezi motoristickými fanoušky rozšířil, prostě nějak ignorovali, že je Ital a jeho jméno si jednoduše ,poangličtili‘. Z Giacomelliho se tak stal Jack O’Malley,a dokonce se takto „přejmenován“ dostal do některých startovních listin, což Brunovi přišlo jako vtipná myšlenka – šel dokonce tak daleko, že si v sezóně 1978 na boku kokpitu svého McLarenu nechal jmenovku Bruno “Jack O’malley“. Zakrátko už ale jen málokdo při psaní jeho jména zaváhal.

Příště: Ani ,Panda’ vždy neuspěje…