V dlouhé historii F1 působí několik pilotů, kteří se do nejvyšších pater motorsportu dostali jakousi podivnou náhodou. Není překvapivé, že se tak stávalo v dřívějších dobách, ale některé příběhy jsou natolik zajímavé, že je určitě důležité se o ně podělit.

Argentina díky diktátorovi a v jednu dobu neomezenému vládci Juanu Domingo Perónovi, velkému fanouškovi rychlých kol, sklízela poměrně dlouho výsledky jeho zálib. Zdaleka ne všichni ale dospěli tak vysoko, jako ,El Maestro’ Juan Manuel Fangio. V zemi byla spousta nadšenců, kteří se účastnili různých závodů, ostatně proslulá Temporada vábila i nejednoho Evropana. Jen těch zářivých hvězd zdaleka tolik nebylo.

Příběh jedné vizitky

Pokud se zaměříme na kariéru avizovaného „milionářského synka“, pak se v Ricardově životopise nic podobného neobjevuje (což neznamená, že jeho rodina nemohla být dobře situovaná). Každopádně ve dvaceti letech se mladík, jenž strávil mládí v Barrealu, malém městečku zhruba dvě stovky kilometrů od rodného San Juanu, začíná objevovat na domácích závodních tratích, kde však zpočátku bravurními výsledky nijak neoslňuje. Vrcholem jeho snažení je účast v národním šampionátu cestovních vozů – od oficiálního zástupce automobilky F.I.A.T. v Argentině získává podporu a na voze FIAT 125 coupé se stává v letech 1975 a 1976 národním šampionem sportovních vozů, které jsou jakousi směsí silničních závodů a rallye.

Už od dob Emersona Fittipaldiho bylo jasné, že pokud mají jihoameričtí závodníci uspět, musejí dřív nebo později zamířit do Evropy. A tady vstoupila do hry tehdy sedmadvacetiletého Zunina náhoda, jejíž kulisou byla chodba Argentinského automobilového klubu, kde se Ricardo potkal tváří v tvář s Bernie Ecclestonem: „V životě nastanou chvíle, kdy máte pět vteřin na to, abyste řekli pár slov – a tohle byl ten okamžik. Představil jsem se mu a vysvětlil, že chci závodit v Evropě. Od lidí okolo věděl, že jsem závodil u nás doma a vyhrál šampionát. Podíval se na mě, dal mi svou vizitku a řekl: ,Kdyby něco, tak vám dám vědět’. Tehdy existovaly jen telefaxy, tak jsem mu za týden poslal fax, sekretářka mi sdělila, abych si promluvil s Maxem Mosleyem,“ popisuje Argentinec zlomový okamžik.

Strastiplná cesta

Pro Zunina byl evropský pobyt zpočátku dost trnitý, musel najednou pilotovat podstatně silnější vozy a ne vždy si s nimi dokázal poradit. Některé prameny hovoří i angažmá Mosleyem pro tým March, ale pravda je taková, že pro začátek zakotvil v týmu EuroRacing a vodil March 772 – Hart. Nedařilo se mu dle jeho představ, stále se potýkal s aklimatizací, a situace se nezlepšila ani přechodem k Marchu, kde jediným slušným výsledkem bylo šesté místo v Pau a zisk jednoho bodu.

V dalším roce už se stal členem BMW Junior Teamu F2 a pokračoval nadále na evropských tratích, ale dopředu se posouval pouze ztěžka. Sice si výsledkově polepšil, ovšem jakoby zakletá pro něj byla pátá pozice – stanul na ní třikrát a výš se nikdy neprobojoval. Ve své druhé sezóně v F1 vybojoval pouhých sedm bodů a jeho budoucnost se nezdála nijak růžová. Do jisté míry si napravil chuť skokem do Argentiny, kde v Temporadě vybojoval druhé místo v Buenos Aires…

Přes Auroru do F1

Rok 1979 sice začal u Marchu, kde však byl přetlak výborných i nadějných pilotů, takže Ricardo po pouhých čtyřech závodech balí v Marchu F2 kufry a rozhlíží se, co dál. Pomocnou ruku mu podává Bob Sparshot, v jehož B&S Fabrications absolvuje Ricardo dva závody v sérii Aurora AFX Championship (mistrovství starších vozů F1, takzvaná ,druhá liga’). Poté se přesouvá do týmu Charles W. Clowes Racing a na Arrowsu A1 mu konečně začnou padat karty. Dvakrát se mu podaří zajet pole-position, třikrát mu patří nejrychlejší kolo v závodě – ale především vítězí v Brands Hatch a celkově končí v mistrovství na 5. místě – což s ohledem na fakt, že propásl začátek není tak špatný výsledek.

„Měl jsem vůz o výkonu 450 koní – jediný rozdíl oproti vozům F1 byly pneumatiky; měli jsme všichni stejné a proto byla celá série levnější. Po triumfu v Brands Hatch zintenzivněly vztahy s Ecclestonem a krátce po mém vítězství jsem testoval v Silverstone Brabham Alfa Romeo.“ Poté následovala známá anabáze, kterou jsme popsali v souvislosti s odchodem Niki Laudy z F1 (článek zde). Zunino sice dojel sedmý, ale na vítězného Jonese ztratil čtyři kola, což byl výsledek dozajista zajímavý, ale ještě mu nic nezaručoval. Grand Prix USA – kvůli které vynechal poslední závod v Auroře – mu nesvědčila: havaroval a vylétl z trati, nicméně Ecclestone krátce nato oznámil, že jezdecká dvojice pro rok 1980 bude opět po pěti letech jihoamerická: Piquet – Zunino

Rychlý konec

První tři závody roku 1980 byly vlastně slušné – Ricardo se ve všech umístil v TOP 10. Přišla ale GP USA v Long Beach a Zunino už ve druhém kole při snaze vyhnout se trojici Andretti, Mass a Jarier narazil do zdi. Jeho vůz zůstal u bariéry před zatáčkou Queen’s Hairpin, kde o padesát kol později byl součástí nehody Claye Regazzoniho. Švýcar několikrát zdůraznil, že nebýt Zuninova Brabhamu na tomto místě, mohl by možná zkusit narazit do zdi pod příznivým úhlem a své nebrzděné auto zastavit… Navíc onen závod jeho týmový kolega Piquet vyhrál a tím začala u Brabhamu Ricardova labutí píseň.

Kymácející se židle pod Argentincem dostala další tvrdou ránu, když se nekvalifikoval v Monacu. Do toho přišla zpráva, že se zvažuje návrat mexické Grand Prix do seriálu F1, což mělo zásadní vliv na Zuninovu existenci ve stáji. Mexičané naposledy pořádali závod v roce 1970 a byl natolik chaotický, že FIA odebrala této zemi možnost pořádat Grand Prix. Nyní se opět objevila naděje a Ecclestone, hledající patřičný potenciál, okamžitě jednal. Když Zunino ve Francii odpadl už v prvním kole po defektu spojky, oznámil změnu na jezdeckém postu a nominoval Hectora Rebaque. Údajně kvůli výkonnostním důvodům, ale ošálil málokoho – vidina startu Mexičana v domácím závodě byla nasnadě.

Příliš krátká kariéra

Pro mnohé překvapivě se Zunino objevil na startu Grand Prix JAR 1981 a opět v Brabhamu, ale víceméně dopředu bylo jasné, že závod po třenicích mezi FISA a FOCA ztratí mistrovský statut, proto dostal Rebaque dovolenou a zaskočil Ricardo (a ne nejhůř, dojel osmý). Poté se však zdálo, že jméno Zunino – pokud nepočítáme spekulativní plány týmu B&S na vlastní vůz, který měl pilotovat právě Argentinec – z F1 zmizí. Do jisté míry to napovídaly i testy před začátkem sezóny – několik kol na Ensignu nevedlo k dohodě a Argentinec se v úvodním závodě sezóny v Long Beach neobjevil.

Pro mnohé překvapivě však startoval v obou jihoamerických závodech v kokpitu Tyrrellu. Bývalý dřevař neměl v začátku sezóny druhého pilota, chyběli mu sponzoři, proto došlo k dohodě, že Ricardo za jeho stáj odjede závody v Brazílii a Argentině. Tyrrelly tehdy nebyly bůhvíjaké vozy a Zunino byl v obou klasifikován jako třináctý. Aniž by to možná sám pilot tušil, jeho kariéra pozvolna dospěla do konce. Bezesporu se do jeho situace promítl i válečný konflikt mezi Velkou Británií a Argentinou, takzvaná Bitva o Falklandy vedla k odmítavému přístupu britských stájí vůči Argentincům (podobně dopadl i Zuninův krajan Miguel Angel Guerra).

Zprávy o El Coloradovi (narážka na jeho rezavé vlasy) byly od té doby kusé, dokonce se hovořilo o konfliktu se zákonem, ale bez uvedení příčin, proto je nutné k tomuto faktu přistupovat s rezervou. Co je evidentní, že si v 21. století pořídil turistické centrum a hotelový komplex na úpatí And v blízkosti rodného San Juanu. Na svou kariéru rád zavzpomíná, příležitostně usedne do vozu jako čestný host při silniční rallye Mil Millas, kde závodí historické vozy. Závody F1 sleduje a když se na sklonku 90. let F1 nakrátko vrátila do Argentiny, byl mezi hosty na VIP tribuně.