Končící rok 1973 mohl vypadat, že by si od Jodyho pes kůrku nevzal. Negativní hodnocení jeho agresivní jízdy, výzvy k bezprecedentnímu zákazu startů v F1 – situace rozhodně nezáviděníhodná. Jenže ne každá kaše se jí tak horká, jak se uvaří. Nebo ještě jinak – na věci je třeba se dívat v širších souvislostech.

II. Proměna budoucího mistra

Pět závodů, v podstatě ani jeden dokončený, protože na domácí půdě byl Jody klasifikován jen na základě absolvované vzdálenosti, tři havárie (třebaže kolizi s Fittipaldim nelze klást mladíkovi za vinu) nebyly pro nováčka ve světě F1 dobrým vysvědčením. Nikoho nezajímalo, že absolvoval na čele startovního pole přes 246 kilometrů a s výjimkou poslední Grand Prix v USA se vždy kvalifikoval do šestého místa. Když k tomu přičteme břitká hodnocení soupeřů, nelze se divit, že nabídky se Jodymu zrovna nehrnuly.

Intermezzo s českou stopou

Pokud bychom však měli hodnotit celou sezónu, zdaleka nedopadl jihoafrický pilot špatně. Protože bylo jasné, že u McLarenu nestráví celou sezónu, přijal angažmá od Sida Taylora a reprezentoval značku Trojan v americkém šampionátu L&M F5000. V devíti závodech v USA na monopostu Trojan T101/103 s osmiválcovým motorem Chevrolet v úpravě Smith čelil armádě vozů Lola a zpočátku velmi úspěšně. Po druhém místě v úvodním závodě v Riverside čtyřikrát po sobě vyhrál. Zvláště poslední triumf byl pikantní – v tréninku ve Watkins Glen havaroval a svůj vůz zničil, ale dohodl se s domácím pilotem Bobem Lazierem a půjčil si od něj Lolu T330 – a vyhrál. Těžil do jisté míry i z toho, že jeho největší soupeř Brian Redman z prvních pěti závodů dva vynechal. Od šestého klání v Road America už byl Redman neporazitelný, i když si Scheckter za prize money pořídil na přesposlední závod v Pocono opět Lolu 330. Z devíti závodů čtyři vyhrál a jen jednou mu unikly stupně vítězů – stal se mistrem šampionátu se čtrnáctibodovým náskokem před Redmanem.

Druhým závazkem byla účast v poháru Can-Am, kde startoval na Porsche 917/10 v týmu Vaška Polaka. Český emigrant, jenž měl v Praze v meziválečném období dílnu na výrobu motocyklových motorů, dokonce bojoval proti nacistům v Pražském povstání, kde byl raněn. Po událostech v únoru 1948 se rozhodl opustit vlast a zamířil do americké okupační zóny v Berlíně. Tady si našetřil dostatek prostředků opravami nákladních automobilů U.S. Army a v roce 1951 po příjezdu do New Yorku si otevřel opravnu. Rozhodující pro něj byl přesun do Hermosa Beach (Kalifornie); vzhledem k dobrým kontaktům s dr. Ferry Porschem si tu otevřel výhradní zastoupení značky v USA. Postupem času vznikl závodní tým Vasek Polak Racing Inc. a právě v něm nastoupil Jody Scheckter v roce 1973 a absolvoval osm závodů. V pěti nedojel, ve třech zbývajících mu patřila dvě třetí místa (Atlanta, Watkins Glen) a jeden stříbrný stupínek (Road America). Celkově se v konečné klasifikaci objevil na šestém místě. Jen podotýkám, že v obou případech jeho vozy zdobilo číslo 0.

Odříkaného chleba…

Pamatujete na ostrá slova Kena Tyrrella po kolizi Schecktera s Cevertem, jenž se měl stát nástupcem Stewarta? Mnoho lidí se domnívá, že ze strany ,strýčka Kena’ nešlo o nic jiného než o promyšlený tah, aby získal Schecktera pro svůj tým – údajně už ho měl vyhlédnutého poté, co mu Stewart oznámil ukončení kariéry. Jak později Jody přiznal, po příjezdu do Watkins Glen za Françoisem zašel a nabídl mu smírnou ruku: „Podívej, zaběháme si spolu a budeme přátelé.“ Přidal omluvu a vše se zdálo být v pořádku.

Místo nového týmového kolegy ale prodělal po Cevertově smrtelné nehodě ve Watkins Glen obrovské trauma: „Jediné, na co si vzpomínám, že jsem mu chtěl sundat bezpečností pásy. Existuje fotografie, kdy se otáčím a ukazuji ostatním, že je vše marné. Byl to pro mě obrovský šok – poprvé jsem viděl někoho zemřít a napadlo mě: »Všichni se chovají víceméně stejně«. Změnil se potom můj styl jízdy nebo tak něco? Nejspíš mi došlo, že bych se mohl také zabít, ale nemyslím, že bych něco měnil na svém způsobu závodění.“

Skok do oblak

Z hlediska výkonnosti byl Scheckter se šesti závody mnohem zkušenější než jeho nový kolega Patrick Depailler, jenže Francouz byl tím, kdo pokračoval ve sponzorském programu koncernu ELF. Navíc Jodymu utekl začátek sezóny, protože se nedokázal sžít s dosluhujícím typem 006. Teprve ve čtvrtém závodě ve Španělsku konečně dostal k dispozici novinku 007 a zapsal si vůbec první mistrovské body ve své kariéře. Jakoby tím odšpuntoval proud úspěchů – následuje třetí místo v Belgii (i když na úkor Regazzoniho, jemuž v posledním kole došlo palivo), stříbrný stupínek v Monacu – když někco zažertuje, že nevyhnutelně musí přijít vítězství, vtip se stane skutečností. Hned po startu na švédském Andersdorpu překvapí Depaillera na pole-position a bez problémů slaví první triumf v F1 – potřeboval k němu 13 Grand Prix.

Bodově se prosadil i v dalších dvou závodech a na nejvyšší stupínek se opět postavil v britském Brands Hatch – a opět mu pomohlo štěstí. Lauda byl totiž v závěru závodu stižen ,plíživým plattfußem’, ale nezajel včas do boxů – když se konečně odhodlal, nemohl vyjet kvůli fanouškům blokujícím uličku z boxů. Scheckterovi tak vítězství spadlo doslova do klína, ovšem dobrý výsledek potvrdil hned v následujícím závodě na obávaném Nürburgringu. Osm bodovaných závodů v řadě a po GP Itálie druhé místo v průběžné klasifikaci – to rozohodně nikdo nečekal a že by se „ničitel vozů“ mohl ucházet ve své první kompletní sezóně o titul, bylo do jisté míry šokem. Poslední dva závody však nedokončil, před Watkins Glen, kde opět úřadovala kmotra s kosou (zahynul tu mladý Helmut Koinigg) měl navíc jen velmi nepravděpodobnou šanci. Třetí místo v šampionátu bylo nesporných úspěchem, ale Scheckter na Tyrrellovo chlácholivé hodnocení: „Do tří let budeš šampion,“ jenom odsekl: „Tři roky? Dva musí stačit!“

Když se nedaří

Pro ročník 1975 bylo singifikantní, že se stávající typy vozů příliš neměnily – největší upgrade zaznamenal zjevně tým Ferrari s typem T a napříč uloženou převodovkou. Pro Schecktera byl typ 007 dostatečně prověřený, proto byl nemile překvapen, když se náhle přesunul do druhé výkonnostní vlny. Pravda je, že kromě několika technických defektů také doplatil na zbrklost Jochena Masse v úvodní GP Argentiny, ale bodované příčky byly náhle mnohem dál, než by sám chtěl. Třikrát se sice dostal na stupně vítězů, ale to byla slabá útěcha – navíc v GP Velké Británie, proslulé hromadnou nehodou, zůstal sedět ve zdemolovaném voze na trati a stříbrný stupínek získal, aniž by projel cílem. Hřát ho mohl jen povedený závod na domácí půdě – ačkoliv pro něj nezačal vůbec dobře: před závodem došlo k poruše motoru, ale mechanici pro něj vyhráli první kolo, když ve stísněných podmínkách dokázali usadit do vozu nový agregát. Jody se tak stal prvním – a také posledním – zástupcem afrického kontinentu, jenž zvítězil v GP JAR. „Byl to můj nejkrásnější úspěch. Neujel jsem soupeřům se zády krytými Depaillerem jako loni ve Švédsku, nebo nevydělal na Laudově odpadnutí jako v Anglii. A vítězství na domácí půdě je tak řídké, že jsem chtěl bezpodmínečně vyhrát, abych dokázal, že můj Tyrrell jde bez potíží,” popsal onen historický den.

V závěru sezóny měl navíc Jody neodbytný pocit, že se stává pátým kolem u vozu. Když byl totiž v září s velkou slávou představen ve vstupní hale londýnského hotelu Hilton šestikolový vůz, civěl na něj Scheckter stejně jako přítomní novináři – vůbec neměl ponětí, co se v jeho týmu děje. Plynulo z toho značné rozčarování a de facto negativní vztah ke ,stonožce’ – jak se Tyrrellu P34 říkalo – od samého počátku.

Další primát

V souvislosti se šestikolovým monopostem utrousil Jody poznámku, že Tyrrell nemůže myslet vážně závodit s tímhle autem, na což ,strýček Ken’ reagoval po svém: do nemistrovského BRDC Trophy, věnovaném zesnulému Grahamu Hillovi, nasadil P34 – pro Schecktera! I když s ním jel Jody jen trénink, postoj se nezměnil. Jihoafričan si vyvzdoroval větší průhledy na přední kola, protože dle vlastních slov byl zvyklý vždy vidět, kam jede. Kritizoval špatnou ovladatelnost a těžkopádnost ,stonožky’ – musel změnit do jisté míry způsob jízdy, aby se vůbec trefil do zatáčky. „Je to kus šrotu,“ zlostně zareagoval na bůhvíkolikátý dotaz, jak se mu s P34 jezdí.

Že je F1 plná paradoxů, dokazuje i fakt, že na odmítaném voze získal Scheckter čtyři druhá místa a v Grand Prix Švédska, podobně jako před dvěma roky – vyhrál. Tisk se náhle rozplýval, že „… dvanáct kol porazilo dvanáctiválce“ (Depailler dojel druhý před Laudou na Ferrari) a Jody byl vážně dotazován, zda ještě nemá v úmyslu zaútočit na mistrovský titul. V té době měl Lauda v čele 52 bodů a Scheckter pouhých třiadvacet (i Depailler na tom byl s 26 body lépe). „Titul je uzavřená věc. To by Niki musel strávit druhou polovinu šampionátu v nemocniční posteli,“ pronesl spíš pokus o žert než předpověď. Jenže za půldruhého měsíce se tato lehkomyslná „předpověď“ stala skutečností. V každém případě byl Scheckter jediným pilotem v historii F1, jenž vyhrál nějakou Grand Prix s vozem s více než čtyřmi koly…

Krok stranou nebo vpřed?

Už krátce po polovině sezóny Scheckter věděl, že jeho angažmá u Tyrrellu skončí. Tříletý kontrakt dobíhal a šéf stáje nejevil pražádný zájem ho prodloužit, přestože Jody nakonec zopakoval své nejlepší umístění v kariéře pilota F1. „Něco jsem tušil. Můj první rok u Tyrrella byl velmi dobrý, druhý extrémně špatný. V tom třetím to bylo všelijaké, ale cítil jsem, že to není ono,“ prohlásil Jody poté, co byl oficiálně jako jeho nástupce oznámen Ronnie Peterson.

Na scénu nastoupil novodobý lord Hesketh – rakousko-kanadský milionář Walter Wolf prohlásil, že hodlá vzít F1 útokem. První pokus ve spojení s Frankem Williamsem mu nevyšel, proto se v červnu 1976 osamostatnil a jednim z pilotů jeho „seznamu“, jenž mu kývl na jeho nabídku, byl Scheckter. Hovořilo se, že vstoupil na nejisté pole, ale konstruktér Harvey Postlethwaite, manažer Peter Warr, testpilot Chris Amoon a vůz zbudovaný na bázi úspěšného Heskethu 308 D naznačovaly, že rozhodně nemusí být jen tím černým vzadu.

Výsledky překonaly očekávání, zvláště když Wolf WR1 Ford s Jodym v kokpitu slavně vyhrál úvodní závod v Argentině – ale sezóna 1977 nakonec svérázného milionáře zklamala. Co by jiní považovali za výborné výsledky, v jeho očích nebylo dostačující. Přitom Scheckter vyhrál tři závody (kromě zmíněné Argentiny ještě v Monacu a na Wolfově domácí půdě v Kanadě), přidal dvě druhá a čtyři třetí místa – zajímavé je, že pokud bodoval, vždy na stupních vítězů. Získal titul vicemistra světa a Wolf obsadil čtvrtou příčku v Poháru konstruktérů – jen s jedním vozem! Ač to bude znít neuvěřitelně, právě tady se začal pozvolný pád stáje Wolf, na níž se Jody naštěstí pro sebe už nepodílel.

Díl 3: Vrchol a dno kousek od sebe